Můj dědeček je věřící a dobrý člověk. Jak stárne, ubývá mu sil, které by potřeboval na zvládání všeho, co chce a potřebuje činit. Útěchu hledá v modlitbách a v bolestivé snaze překonat sám sebe.Abych ho povzbudila, dala jsem mu jednou k Vánocům knihu Rukověť bojovníka světla od Paula Coelha. Nevím, zda v ní našel nějakou inspiraci nebo energii. Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo, protože jinak mu moc pomoci neumím.

Mě samotné tato kniha pomohla. Jednotlivé záznamy (nevím, jak jinak přesněji vystihnout autorem zvolený styl) mají hloubku, moudrost a zároveň laskavost. Jsou lidské, o dobré síle, která je obsažena v každém z nás. Vybízí k pokoře k celému světu, druhým lidem i sobě samým. Jsme jenom nedokonalí lidé. Všichni děláme chyby a máme potíže se s nimi vyrovnat.

Každý bojovník světla už se někdy bál jít do boje.

Každý bojovník světla už v minulosti zradil a lhal.

Každý bojovník světla už kráčel cestou, jež nebyla jeho.

Každý bojovník světla už trpěl kvůli malichernostem.

Každý bojovník světla už si myslel, že není bojovníkem světla.

Každý bojovník světla už pochybil v duchovních povinnostech.

Každý bojovník světla už řekl ano, když chtěl říci ne.

Každý bojovník světla už zranil někoho, koho miluje.

Proto je bojovník světla; protože tím vším prošel a neztratil naději, že se polepší.

Náš život je o hledání síly ve vnějším světě a zároveň uvnitř nás.

Bojovník ví, že nejvzdálenější hvězda Vesmíru se projevuje ve věcech, jež ho obklopují.

Každý z nás je hvězdou, v neuchopitelné velikosti Vesmíru, někoho jiného a zároveň blízkým ramenem, o které se lze opřít při sledování tohoto Vesmíru.

Jen rozlišit kdo je kdo.

Takže se asi při příští návštěvě prarodičů zeptám na to, co jsem se měla zeptat už dávno: jak se dědečkovi tato kniha líbila?