Nejvíce školních perliček znají učitelé, nejvíce zážitků z cest mají řidiči nebo průvodci, nejvíce lékařských historek se dozvíte od doktorů. Zkrátka každý má nejvíce příležitostí zažít všelijaké příhody právě v tom, co dělá – což dá rozum.

Takže není nic překvapivého, že nejvíce zkušeností se spisovateli mají pracovníci nakladatelství. Mohli by o tom vyprávět, a někdy také vyprávějí. Jako například polský satirik Jerzy Wittlin, který o tom napsal Vádemékum pro grafomany.

Dělá si v něm tak trochu legraci z toho, jak se píší a vydávají (některé) knihy. Zná to z obou stran, nejen té nakladatelské. Byl také autorem knih, takže poznal i ten spisovatelský chlebíček. A to, co si v obou profesích zasloužilo úsměv (laskavý i ironický), uložil právě do knížky Vádemékum pro grafomany.

Dozvíte se tu, jak se píší předmluvy metodou ofenzivní a defenzivní, jak se rozhodnout, že budete psát („existují totiž jen dva způsoby, jak se rozhodnout, že člověk bude spisovatelem: a/ způsob kvapný, b/ způsob rozšafný“), jak zvolit titul („titul by měl mít nějakou souvislost s knihou, ale podmínka to není“), jak a komu věnovat knihu, jak si poradit s popisem („popis spontánní se vyskytne, když ... se nám děj neposouvá dál a nedostatek fabulační fantazie musíme nahradit popisem, délka takového popisu závisí na tom, kdy dostaneme nápad na další akci“), jak napsat detektivku, jak psát román na pokračování, jak se dopustit plagiátu, jak napsat do redakce, jak číst dopisy z redakce („krátké dopisy jsou dobré, znamenají zpravidla, že dílo je přijato, dlouhé dopisy jsou horší“), ba dokonce jak připravovat vlastní jubileum.

Co na tom, že to vše bylo napsáno a vydáno už před pár lety, tedy přesněji desetiletími, takže některé věci už zastaraly. Pravda, spisovatelé dnes sice píší spíš na počítači než na psacím stroji a posílají do redakcí spíš e-maily než dopisy, ovšem na některých zvycích, chování a sklonech lidí čas nic nezmění. Věřím, že leccos z napsaného platí i dnes. Ale i kdyby neplatilo, stejně bych si tohle Vádemékum ráda četla. Jednak si ráda čtu o všem, co se týká výroby knih a jejich psaní, jednak dobrých knížek, které mě pobaví a rozesmějí, není nikdy dost.

Ještě upozornění na závěr: kdybyste si tuhle knížku také chtěli přečíst, nehledejte ji pod uvedeným názvem. Samostatně nevyšla, takže se poohlédněte po titulu Vádemékum pro... (kde je pět dalších „průvodců“, třeba pro šéfy nebo pro nervózní), případně po Průvodci bezbranného člověka.