Zírám na seznam svých „Knihárumových“ knih a nevěřím svým očím: chybí tam jedno ze „zásadních“ děl mého života: Knihárna.

Před čtrnácti lety jsem poprvé vstoupila do naší vesnické knihovny. Ponurá sklepní místnost mne přivítala pavučinami a stylově uhynulou myší – svůj věčný sen spala na knize pod písmenem M. S manželem a několika dobrovolníky jsme vzali kladiva a krumpáče a probourali se do vedlejší místnosti kdysi používané nějakým spolkem. Jakmile prach suti usedl, rozhlédla jsem se a bylo jasno: Tady se mi bude líbit. Za pár týdnů byly obě místnosti plné nových polic s knihami, přibyl počítač, hry, pastelky a zejména čtenáři. Stala jsem se "paní knihovnicí".

Do roka a do dne ke mně doputovala tehdejší novinka Jane Green Knihárna – Od vysoké daleko a do penze také. Byla jsem tehdy jen o něco starší než hlavní hrdinka Cath. Na život singl jsem sice už jen vzpomínala, vysokou nemám, protože soudruzi usoudili, že bych coby budoucí pedagožka měla zhoubný vliv na socialistickou mládež, přesto mne její příběh nadchl. Začala jsem snít týž sen – mít Knihárnu.

Kavárny bývaly centrem kulturního života mnoha měst. Místem, kde se scházela intelektuální a umělecká společnost. Dnes už se v nich neutváří politické ani umělecké skupiny. Pravda, mnohde milovník cappucinna či latté a knih najde literární kavárnu. Ale i tam častěji vidím hosty upírající oči do mobilu nebo tabletu místo do knihy, případně do očí spolustolovníka. A malá kamenná knihkupectví? Těm je prorokován rovnou zánik.

Přesto se svého snu nevzdávám. Vždyť co může být příjemnější, než usednout do pohodlného křesla, zalistovat v nové knize, popíjet dobrou kávu a o svých pocitech si povídat s přítomnými, stejně „potrefenými“. Kdo ví, třeba moje dcera jednou zhmotní svůj sen vlastnit kavárnu, já k tomu přidám knihkupectví a společně budeme mít, jako Cath a Lucy, tu nejúžasnější Knihárnu ve střední Evropě. Budete vítáni :-).