Staré pověsti české

Vyšlo: 11.07.2016
Autorka: Hosté
fotka knihy...

Upozornění: Máte jednu nepřečtenou knihu

 

Jsou příběhy, kterým se nevyhnete, ať děláte co děláte. Můžete jejich přečtení odkládat z nedostatku času, z nedostatku zájmu, protože se vám nelíbí ilustrace, protože máte zánět spojivek, že nejde elektřina nebo že knížka divně zapáchá. Prostě se vykrucovat jako had, ale to je tak jediné, co proti tomu můžete dělat.  Jsou-li vám souzeny, stejně vás k nim osud přitáhne. Já k takovým příběhům mohu zařadit Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Já vím, já vím, že je to povinná četba už na základní škole a pověsti o kořenech svého národa by měl znát každý. Já je znám, ale nečetla jsem je. Ale moc jsem chtěla. Jenže mě Jiráskův jazyk vždy zmohl a záhy jsem knihu odkládala. A Jiráskův jazyk jsem nezvládla ani v Psohlavcích a dokonce i můj sečtělý otec se mi svěřil, že Jiráska špatně zvládá. Tak vidíte, rodinná kletba. Bez přečtených pověstí jsem proplula základní i střední školou až do svého nynějšího zaměstnání, kde, k mé nelibosti, na odkazy Starých pověstí českých stále narážím. To už je vážně ostuda, fakticky bych je měla přelouskat, říkám si. Snad to bylo i jedno z novoročních předsevzetí, zlomit kletbu. Zakoupila jsem si nové, moderněji přepracované vydání v naději, že se mi bude lépe číst, a s nejvyšším odhodláním jsem se začetla. O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách. Už zvolňuji tempo. Kamarádka Marta se mě snaží povzbudit, že Jiráska pochopila také až později, že jej musím číst jako se dívat na obrazy... O Bivoji. A stop, odkládám, jazyk nebude to jediné, co mne brzdí, zřejmě to ještě neuzrálo.

 

Knihu mám od té doby v knihovně a na seznamu „must read“, ale pořád nic, žádná literární přitažlivost. Ale prozřetelnost, osud, všehomír či jak to chcete nazývat, se nikdy nevzdává. Máte-li dostat lekci, poučení, zkušenost, informaci, inspiraci, tak ji prostě dostanete. A musím říct, že tentokrát tedy tlačí intenzivně. První upozornění přišlo, když syn jel se školkou na výlet do Čechovy stodoly, kde je provázela kněžna „Liduše“. Druhý šťouch mi uštědřili mí rodiče, kteří naplánovali výšlap na Říp, a syn se od té doby při každé příležitosti ptá, jestli tam ještě někdy půjdeme. A třetí „reminder“ bliknul při plánování prázdninových výletů. Synek prý chce jet na Vyšehrad. To už jsem nemohla ignorovat a začala jsem pošilhávat po knize v předtuše, že budu muset podávat podrobné informace vztahující se k Vyšehradu, „Liduši“ a Řípu.  Ale stále to nebylo natolik silné, abych knihu skutečně vytáhla.

 

A pak jsem se přihlásila, spolu s kamarádkou Martou, na kurz kreativního psaní. Lekce o psaní a k tomu domácí cvičení, např. napsat svému sedmdesátiletému Já nebo převyprávět pohádku o Karkulce z pohledu vlka – to byla legrace a zábava. Jenže jedno ze cvičení je také zkusit si vytvořit nebo popsat literární postavu. Neptejte se mne, jakým složitým procesem jsme s Martou dospěly k tomu, že budeme popisovat Přemysla Oráče a pak si porovnáme, co kdo vymyslel. Pro vykreslení postavy máme během cvičení zodpovědět mimo jiné také tyto otázky: Co byl důvod jeho posledního rozchodu? Co by chtěl dostat k narozeninám? Na čem je závislý? Jak se chová beze svědků v koupelně? Kdo byl láskou jeho života? Vidíte, že tady jde do tuhého. Přemyslovu lásku života, to člověk vypálí od boku, ale co nosí po kapsách? Nad tím člověk už musí, chtě nechtě, přemýšlet. Je to mocný šťouch pod žebra. Vzdávám se.  Jako první čtu pověst o Přemyslovi, dále o Libuši a Libušina proroctví – protože tam Přemysl také vystupuje, a pak ještě další a další. A mimo toho, že jsem zjistila, že Přemysl se pěkně vezl na Libušině slávě a lízal smetanu (nebo strdí?), tak jsem si začala v knize všímat úžasných poetických (nejen) staročeských slov, spojení a slovních tvarů, které mi předtím vždy vadily:  byliť uvyklí – mužové – jáť ho lapil – narovnání mezi odpornými stranami – pozdvihši – prsosiny – lesy stopené v bělavé mlze... jsem okouzlena a najednou oceňuji Jiráskovu jazykovou vybavenost, kreativitu a malebnost. Co za jazykové poklady bych asi našla ve starších neupravených vydáních?  Nu, dá se nyní usuzovat, že dnové moji se naplnili? „Slyšte o knížatech a králích moravské a české země, o hrdinách našeho rodu, o lidu i o mateřském sídle, matičce zlaté Praze. Vězte, co letopisec zapsal pro vaši i budoucí paměť, i co přecházelo z pokolení na pokolení v živé knize, v paměti lidu. Aj, počněme dávné ty zvěsti.“ Teď je více než jasné, že Pověsti tentokrát přečtu. Díky, více popostrčení už nepotřebuji.

 

Martina

 

Hlasování: Co nosí Přemysl Oráč po kapsách?

a) křesadlo

b) plástev strdí

c) lýčený provaz


>>
04.07.2016
27.06.2016
20.06.2016
<<

kalendárium

Můj tajný zápisník

11 . červenec

11. července 2005 zemřela slovenská prozaička a autorka knih pro děti a mládež, Klára Jarunková. Za svá díle obdržela mnoho ocenění. Mezi její nejznámější díla patří dívčí román Jediná a Bratr Mlčenlivého vlka, které byly přeloženy do 70 jazyků a staly se součástí zlatého fondu světové literatury pro děti a mládež.

Výročí

†1856 Josef Kajetán Tyl

†1971 John Wood Campbell jr.

†1974 Pär Lagerkvist

†1983 Ross Macdonald

† 2005 Klára Jarunková