Děkuji, mám se výborně

Vyšlo: 18.07.2016
Autorka: Hosté
fotka knihy...

Vykřikl! Šel a vykřiknul „Zde jsem!“. A vůbec netušil, co jej ještě čeká. Bláhový. Myslel si, že vše chápe. Že snad je vše jasné od prvopočátku. Ha! To se ještě bude divit! A diví se. Stále, každým dnem potkává nové a nové situace, lidi, povahy. Které mu rozmlouvají jeho romanticky idylický pohled na svět. O kom je řeč? O jednom bláhovém muži, který se rozhodl žít. Žít v době, kterou naplňuje „nechuť všech a ve všem, mísící se s marností“. Občas je obzvláště nahněván na ten svět. Prý „Jaký si to uděláš...“ No jo! Cožpak já. Já bych si to usmyslil hezky. Ale máte tu politiku, ekonomiku, matematiku a ještě komplikovanější nápady. Potom knihy, jako je tato, jsou něco pro mě. Ne! Nemyslím to ironicky. Opravdu mám rád jména, která v ní jsou. Masaryk, Slavíček... mám pokračovat? Proč? Jsou tam a nechávají mi prostor. Ona samotná mají ve jmenném rejstříku tři a půl strany. Inu, nechávají mi prostor. Prostor k vlastní fantazii. O tom, co se vše mohlo dít okolo nich. Prostor ke studiu, bádání, hloubání. Ve větách typu „Zanechali za sebou bouřlivé politické rozhovory, plné popelníky. A pak se v klidu rozešli s pozdravem domů.“ se takřka rozplývám, poněvadž mi to vzhledem k naší době přijde skoro nemožné. Snad i před odchodem poděkovali paní domácí za lahodnou kávu s koláči. Čtu dál. Čtu a mám zajímavý pocit klidu. Je to něco mezi jistotou, že na světě byli dobří lidé, a tím, že na něm zase budou – či jsou! Jen o „nich“ třeba není zrovna tolik slyšet. Ale já budu i tak dost drzý, abych s „nimi“ občas nesouhlasil. Ale jen proto, abychom konstruktivně dosáhli růstu. Snad každý má co dát. Nesouhlasil bych tady snad jen s větou „Psi [...] musí být stále na vodítku.“

 

ttomas

 

 - - - - - - - - - - -

Tak tedy dobrou chuť! Poslužte si z knihy Ivana Medka Děkuji, mám se výborně:

 

„První vzpomínky? Člověk neví, zda si to skutečně pamatuje, nebo o tom ví z vyprávění rodičů. Můj bratr Mikuláš byl o rok a čtvrt mladší než já. Když ho přinesli domů, táta se mamince chlubil, že zatímco nebyla doma, naučil Ivánka chodit. Postavil mě na zem, já jsem samozřejmě upadl a začal řvát. Mikuláš také hned spustil, a tak jsme se seznámili. (Pak jsme spolu zůstali skoro celý život.) ...“

„Taková debata jednou u Paukertů vyvrcholila zbořením kamen, ale tím to také skončilo. Svoboda a důvěra mezi těmi lidmi byly neuvěřitelné. Jenže to my jsme nevěděli, nás rozčilovalo, že jsou ti básníci pořád u nás, a přemýšleli jsme, jak je dostat z bytu. Vymysleli jsme, že z dvorku natáhneme hadice, které tam byly na zalévání květin a stromků, a že je vyplavíme. Měli jsme to pečlivě promyšlené, seděli jsme na kanapi a uvažovali, jak ty hadice potáhneme nahoru a zaměříme do knihovny, kde oni vysedávali nad obrovskými plnými popelníky. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Když mluvím o těch básnících a popelnících, musím říct, že jsme taky začali velmi brzy kouřit. Já ve třinácti. První dvě cigarety jsem vzal mamince, a když to zjistila, sama mi je dala, ať si to vyzkouším. Proč by se se mnou hádala. Kouřil jsem tedy egyptky. O rok a čtvrt mladší Mikuláš byl po zápalu plic. S obrovským úsilím ho zachránil primář Mann, vynikající a obětavý pražský doktor. Chodil k nám téměř denně, a protože nebyla ještě antibiotika, léčil ho tradičně. Dávali jsme Mikulášovi tvarohové zábaly. Když se z toho dostal, byl zesláblý, ale prohlásil, že bude také kouřit. Tatínek namítal: „Kdepak, jsi po zápalu plic a cigarety jsou strašně škodlivé, to ty kouřit nemůžeš. Tady máš doutníky, já je kouřím celý život a nikdy mi neuškodily.“ – Tátovi bylo tehdy pětačtyřicet. Mikuláš s doutníkem v puse vypadal fantasticky. Byli jsme tehdy poprvé na prázdninách v Čejkovicích u Českého Šternberka. Naši si tam v roce 1938 postavili domek; maminka mu říkala chalupa, ve skutečnosti to však byla spíš vila. Tam jsme se s jedním kamarádem rozhodli, že budeme vypadat jako američtí herci, to znamená, že si učešeme pěšinky. Mně to šlo celkem dobře a našemu kamarádovi také, ale s Mikulášem to bylo horší, protože měl husté, tvrdé, pevné vlasy. Řekli jsme si, že mu pěšinku přesto uděláme, že mu ji v hlavě přesto vystříháme. Vypadalo to velice pěkně i přesto, že pěšinka nebyla úplně rovná a Mikuláš se americkému herci vůbec nepodobal. Mamince se to vůbec nelíbilo a hnala nás do Šternberka k holiči panu Kůtovi. Ostříhal Mikuláše strojkem dohola, protože jinak to nešlo. Když jsme vyšli z holičství na náměstíčko, Mikuláš si zapálil doutník. Dohola ostříhaný bledý brejlatý dvanáctiletý chlapeček s doutníkem v puse kráčel přes náměstí. Co si o nás a o našich rodičích mysleli letní hosté, nedovedu si dnes vůbec představit.“


>>
11.07.2016
04.07.2016
27.06.2016
<<

kalendárium

Mladší sestra

18 . červenec

18. července 1817 zemřela „první moderní anglická autorka“ Jane Austenová. Za jejího života vycházela její díla anonymně a až po její smrti jmenovitě. Ve svých příbězích spojuje lehký humor a kritiku společnosti. Kromě kratších próz, které psala již od mladých let, napsala pouze 7 románů, z nichž poslední nestihla dokončit (Sandition nebo také překládán jako Romance u moře), ale dopsala ho jiná autorka, pod pseudonymem Marie Dobbsová. Odložený román Watsonovi z její pozůstalosti později dopsala její neteř Catherine Austenová-Hubbacková pod názvem Mladší sestra.

Výročí

*1902 Nathalie Sarrautová

*1940 Eda Kriseová

 

†1374 Francesco Petrarca

†1817 Jane Austenová