Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo aneb Na místě děje někdy záleží a někdy ne

Vyšlo: 17.02.2022
Autorka: Marta
fotka knihy...

„Joachim bydlí s rodiči a dvěma staršími bratry v psychiatrické léčebně, kterou řídí jeho tatínek. Díky tomu Joachim odmalička naráží na ne zcela běžné situace: na zádech ho vozí jeden z pacientů a divoce přitom zvoní na zvony, s jiným obyvatelem kliniky Joachim kreslí příčné řezy kočkou a na narozeninové oslavy nepřicházejí upjatí a sváteční hosté, nýbrž Kimberly, která jí raději sedmikrásky než dort…“

 

Přiměla by vás tato anotace, respektive úryvek z ní, abyste si přečetli knížku s podivuhodně dlouhým názvem Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo? A co byste čekali za příběh? Já čekala přesně to, o čem anotace psala – historky, v nichž převážně vystupují pacienti a jejich jiný svět.

 

Jenže výše zmíněná anotace je takový filmový trailer. Znáte to. Po zhlédnutí filmu občas zjistíte, že jeho trailer byl sice poskládán ze skutečně existujících kousků filmu, jenomže tak, že popisoval jiný, neexistující film. A s touhle anotací je to nemlich to samé. Všechny uvedené postavy a situace v knize jsou, ale vůbec nejsou obsahem knihy. Jsou menší částí děje, který je ve skutečnosti o něčem úplně jiném. Totiž o dětství, dospívání a rodině, která možná byla v něčem podivná, ovšem ty podivnosti vyvěraly z jednotlivých členů rodiny, nikoliv z místa, ve kterém žila.

 

O prostředí psychiatrické léčebny vlastně ani nejde. Kdyby byl hrdina synem ředitele ocelárny, prožíval by stejné scény zkrátka v ocelárně. No dobrá, ne všechny scény. Ne mnoho zaměstnanců ocelárny kreslí příčné řezy kočkou nebo mluví tak, jako kdyby celá věta byla jedno slovo a jejich nejoblíbenější zvolání by bylo „myslímžeužnebudu!“. Ale uzavřít pokrevní bratrství se psem (ano, děsíte se správně, řízl jeho i sebe), řešit dětské záchvaty vzteku pomocí drkotající pračky a zpěvu písně „Liška a husa“, najít při přelézání plotu mrtvého člověka, být cílem drobné šikany bratrů, to všechno se autorovi Joachimu Meyerhoffovi mohlo stát i v té ocelárně.

 

Nevyčítám oné anotaci, že se snažila co nejvíce zaujmout a vybrala si k tomu to nejneobvyklejší z celé knížky. Vyčítám jí ale, že mě málem od čtení téhle knížky odradila. Kdybych věděla, že je to úplně jiný příběh, váhala bych s přečtením mnohem méně.

 

A když už jsem v tom vyčítání, zazlívám jí také to, že se ani slůvkem nezmínila o tom, kolik historek o čtení a knihách tam je! Podivné autorovo vnímání písmen, když se učil číst. Otec, který jako řidič zabloudil, v panice utekl z auta, a jeho spolucestující ho pak našli v knihkupectví. Knihy používané jako záminka pro sledování televize anebo jako tiché vyjádření nesouhlasu s nevěrou. Předplácení nejrůznějších časopisů, například periodika „Německý sedlák“, „které otce nadchlo svými rustikálními seznamovacími inzeráty“. Pacient, který tvrdil, že dokáže číst oběma očima nezávisle na sobě (kdyby tato schopnost existovala, chtěla bych ji mít!). A moje nejoblíbenější – vydírání prozrazením konce knihy. „Jestli okamžitě neuklidíš můj pokoj, řeknu ti, kdo je vrah…“

 

Poučení z toho všeho je jasné: nevěřte anotacím. Nejenom že vám mohou zatajit úžasné příběhy a historky, dokonce by vás mohly od jejich čtení odradit.

 

P. S. Dlouho jsem byla na rozpacích, čím na fotografii knihy naznačit prostředí psychiatrické léčebny. Až jsem si vzpomněla, že motýl je symbolem duše…


>>
03.02.2022
20.01.2022
06.01.2022
<<

kalendárium