Venku se střídá typické babí léto se sychravým podzimem. Dušičkové počasí, ale hřbitovy jsou pro živé, ne ty zesnulé. Samozřejmě i já jsem objela rodinné hřbitovy v tento čas. Nedělám to však jenom o dušičkách, navštěvuji je pravidelně, i cizí hroby, cizí hřbitovy. Jsem tafofil. Mám kamarádku, která je na tom stejně. Když se učila jezdit autem a po letech od ukončení autoškoly se potřebovala opět rozjezdit, jezdila jsem s ní a jako cíl jsme vždy měly nějakou dědinku poblíž a zdejší hřbitov. Byla ráda, že si nemyslím, že je divná, a já také, že nejsem sama. Byla mile překvapená, že pro to existuje i odborný výraz - tafofilie. Pro většinu lidí v našem okolí je to morbidní záliba, ale tak tomu vůbec není, je to druh umění. Může být smutné, přesto je nedílnou součástí našich životů a tak by nemělo být stigmatizováno ani ignorováno.

Můj současný partner to nechápe, ale nemá s tím problém a doprovází mě (čas od času). Jsem mu za to vděčná, nemusím se před ním stydět ani něco tajit. Na rozdíl od své rodiny, která pro to nikdy neměla pochopení.

Navzdory tomu, že v literatuře i filmech bývají hřbitovy spojovány se strachem, nadpřirozenými jevy či zločiny, já se na nich vždy cítím komfortně. Vždy je tam atmosféra, není to neosobní místo jako zastávka nebo tak. Cítím se tam jako návštěvník v umělecké galerii (v případě cizích hřbitovů) a jako při rodinné sešlosti v kuchyni či obýváku u svých zesnulých příbuzných. Největší atmosféru měl malý venkovský hřbitov při mši v rámci Památky zesnulých. Je situován ve stráni, z větší části obklopený poli. Na těch polích se zrovna válela hustá mlha, na každém hrobě svítila alespoň jedna svíčka a menší shromáždění se spolu modlilo. Pro někoho to může být triviální, pro mě to byla nezapomenutelná mystická scéna.

Série Hřbitovní královny popisuje různé druhy hřbitovů - labyrinty, sklepení pod hrobkami a samozřejmě umění náhrobku. Jsou to detektivky s duchy, ale rozhodně nadchnou všechny tafofily.