V době, kdy multikino bylo v našich luzích a hájích žhavou novinkou, navštívila jsem sestru v Praze a obě jsme se jednoho večera rozhodly dopřát si právě tuto novotu. Netušily jsme, co je na programu, ale usoudily jsme, že když je to multikino, tak si z jejich multinabídky určitě vybereme.

Po příjezdu na místo jsme byly trochu zklamané. Vypadalo to, že si nevybereme. Nakonec nám vylučovací metodou zbyl film Klepání na nebeskou bránu.

Usadily jsme se v promítacím sále, ten potemněl a film začal. Prvních několik minut jsem byla značně rozladěná. Kdybych neseděla v zavřené místnosti, ale u televize doma, tak bych se sledováním rychle skončila. Ale udělala bych chybu. Po několika divných, matoucích a částečně i nudných počátečních minutách se najednou objevila scéna, která všechny předchozí části pospojovala dohromady. Všechno do sebe zapadlo a od té doby to byl film, o který bych nerada přišla.

Není divu, že jsem si na to vše vzpomněla při čtení knížky Celý život od Roberta Seethalera. Přesněji při snaze začíst se do knížky Celý život od Roberta Seethalera. Úvodní scéna s Rohatým Hannesem byla divná, matoucí a částečně i nudná. Přečetla jsem tři stránky a knížku odložila s tím, že tohle není pro mě.

Jenže Celý život ležel vedle hromádky ostatních knih z knihovny trochu vyčítavě. Jako kdyby říkal: „Mám jen 115 stran, to opravdu nezvládneš?“ Provokovalo mě to. Sto patnáct stran není žádná tlustá knížka, to je čtení tak na jeden večer. Nebo jeden a půl, když mi do toho něco vleze. To že bych nezvládla?

Také mě zajímalo, jestli se na 115 stran opravdu dá vtěsnat celý život, jak název naznačoval. Nevěřila jsem tomu, považovala jsem to za nadsázku.

Nakonec mi to nedalo a začala jsem Celý život číst znovu. Rohatý Hannes opět opanoval první tři stránky, matoucí a divné. Ani další dvě stránky nebyly o nic lepší. Pak Rohatý Hannes zmizel v mrazu a vánici. Na mém pocitu z knihy to však nic nezměnilo a už už jsem chtěla knížku opět odložit, když jsem si vzpomněla, že jsem se rozhodla tomu dát šanci a že jsem vlastně pořád ještě jen na začátku. S pocitem spíše povinnosti než zábavy jsem otočila list a četla dál.

Tu se na deváté stránce textu objevila scéna…

Ne, tohle není Klepání na nebeskou bránu, takže tahle scéna nespojila a nevysvětlila ty předchozí. Touhle scénou jakoby začala kniha znovu, a najednou to byla vynikající kniha. Opravdu lze popsat celý jeden život na jen o něco málo než sto stranách, když jste dobrý spisovatel. Nebyl tam jediný detail navíc, nebylo tam nic, co by chybělo. Nejenom že se do knihy vešel celý život Andrease Eggera, byl tam i celý příběh proměny jednoho horského údolí od zastrčeného nevlídného koutu země přes zavedení elektřiny a stavbu lanovek až po rušné horské středisko.

Do toho už starý Andreas moc nepatřil; on sice celý život do světa kolem sebe tak trochu nepatřil, ale hory plné turistů už skutečně nebyly místem, které celý život znal. Přesto i své stáří dokázal prožít vyrovnaněji a klidněji než kdokoliv lépe sociálně zabezpečený, když to tak řeknu. A když se nakonec znovu objevil Rohatý Hannes, už to nebylo ani divné, ani matoucí. Naprosto to zapadalo do celého příběhu a vysvětlovalo to i úvodní scénu. Stačilo jen dostatečně dlouho počkat, než to začne dávat smysl.

Říkám si teď, jestli jsem nepřišla o nějaké další dobré knížky jen proto, že jsem nevydržela dost dlouho číst. Že se mi několik jejich přečtených stran zdálo divných či nudných, a já jim proto nedala šanci ukázat, jestli jsou takové opravdu, nebo se tak jen jeví netrpělivému čtenáři, jako jsem já. Možná bych měla klepat na knižní brány trochu déle, než jsem byla dosud zvyklá.