Jak už víte, pojmenovávám zde na Knihárumu své příspěvky tak, že za titul knihy obvykle připojím „aneb“ a svůj dodatek. A jak už jste asi poznali – anebo jak víte, protože jste tu knížku četli sami – tentokrát „aneb“ a vše, co za ním následuje, není ode mne. Je to součást autorova názvu.

Myslím, že jsem se k Čtení o psaní od Václava Laciny poprvé dostala na střední škole. Alespoň si vybavuji, jak se večer na pokoji internátu pochichtávám nad právě touto knížkou. Jenom si nevzpomínám, jestli jsem na ni připadla sama, nebo už se nad ní pochichtávala přede mnou nějaká moje internátní spolubydlící a doporučila mi ji.

Tak nebo tak, vznikla tehdy má celoživotní láska k této úchvatné publikaci. Výborné na tom je, že ona láska s věkem sílila a zrála. Nikoliv proto, že by s časem zrál text knihy, nýbrž díky tomu, jak jsem s časem zrála já jako čtenář.

Kniha obsahuje soubor nejrůzněji pojatých parodií na autorské a žánrové styly známých, neznámých i obecných spisovatelů (těmi obecnými myslím například dvanáctiletého veršotepce anebo šestnáctiletou slečnu píšící svůj deníček). Část oněch spisovatelů či stylů jsem na střední škole, tedy v době prvního seznámení se s touto knížkou, znala z literární výchovy nebo z dějepisu. Část mi byla ještě neznámá, například takový Florian Hameršmid (Hammerschmidt), anebo styl „klasických“ školních překladů z latiny.

Některé Lacinovy texty na mě zapůsobily tak, že jsem si je zapamatovala hned po prvním přečtení. Jako třeba první školní úkol malého žáčka…

„Koho mám na světě nejraději.

Nejraději mám na světě paní učitelku.

Že aby ze mne nebyl blbec.“

Nebo báseň à la Jaroslav Seifert:

„V zahradě spí a zpívá

párek kosů

dáma sní a snídá

půl kokosu

Se stromu trusu kus

upustil kos

ó hrůzo hrůz

té dámě na kokos“

Tyto verše se mi vtiskly do paměti tak silně a trvale, že jsem je jednou v slabší chvilce málem ocitovala jako skutečnou ukázku Seifertova díla. Zarazila jsem se opravdu v poslední chvíli!

Jako puberťák jsem také nemohla nemilovat tento úryvek ze „vzorného románu“:

„Vstupuje vojín a vrazí vévodovi kopí do boku.

Vévoda: Ježíšmarjá, kdo mi to vráží kopí do boku?

Vojín: Co je vám do toho?

Vévoda: Na snad se můžu voptat…“

…kterému na paty šlapal jiný úryvek na způsob Eskymo Welzla:

„A já jsem si tym pádem myslel, že posledni hodinka moji smrtě je tu a že pták smrtě zazpivá u myho celtu pudprdlik, pudprdlik.“

(Ach ano, pudprdlik, slovo nahrazující u mě svého času jiné slovo na P, které nebylo vhodné ve slušné společnosti vyslovit.)

Hlubokou životní pravdu mi sdělil úryvek:

„…Hlas pana Pondělíčka se varovně vztyčuje: »To se muší hned potom, ale né potom-potom, potom-hned! Potom-potom je pozdě! «“

Ani mnohé později mnou přečtené knihy o jevu nyní moderně nazývaném prokrastinace nedokázaly lépe vyjádřit poselství, že „potom-potom je pozdě“, že se musí „potom-hned“! Jen škoda, že se tím tak málo dokážu řídit…

Jak jsem nabírala čtenářské zkušenosti, literární informace a knižní zážitky, poznávala jsem um, s jakým autor vystihl a vybral charakteristiky i těch textů, jejichž předobrazy jsem prve neznala. Až po letech, po mnoha a mnoha letech, jsem mohla ocenit, jak Lacina pojal „povídku pro mládež“:

„Po úzké pěšině podél břehu Otavy, zlatonosného kdysi přítoku Vltavy, dodnes však slynoucího chovem perlorodek, kráčel chudě, ale čistotně oděný mladý muž s koženou kabelou na plecích. Nevšímal si písku, který mu chrupal pod nohama a nebyl ničím jinými než kysličníkem křemičitým značky SiO₂, ale pospíchal, aby ještě před večerem dorazil do Sušice, města to slynoucího nejen starobylými, gotickými a renaisančními domy, ale i čilým obchodním ruchem a průmyslem sirkařským…“

Jestli jste se pousmáli nad touto ukázkou, pak vězte, že originály povídek z doby, kdy se věřilo, že hlavním úkolem četby mládeže je výchova a vzdělání (a zábavná funkce je vedlejší, ne-li přímo škodlivá), jsou občas ještě vydařenější.

Dlouho jsem váhala, jak o Čtení o psaní napsat, aniž bych ocitovala mnohé z knihy. Jak zdůraznit, že si při ní čtenář užije spoustu zábavy, aniž bych prošpikovala text jednou ukázkou této zábavy za druhou. Jak to udělat, aby z textu čišelo poselství „opravdu si ji přečtěte, neprohloupíte!“. Nepodařilo se mi na to přijít, jak vidno.

Takže dám raději znovu slovo autorovi, který to s těmi slovy umí mnohem lépe než já. Nechť ve „hře o svaté Dorotě“ promluví ústy (perem) Václava Laciny jiný Václav, tentokrát Klicpera. Dalo mi práci se přemoci a ovládnout a původně dlouhý výpis mých oblíbených vět seškrtat jen na tři ochutnávky:

„Tvá Milost ví, že kvasení a hejsování přítelkou nejsem!

Asi ti vlezl do kotrby pých, že ses opovážila rukou mou i královstvím mým opovrci!

Zdaž vás slze jeho nedojímají, kteréž on na urakvené naděje své roní?“

A už dost! Nerada bych přemírou citátů urakvila naděje, že si Čtení o psaní s potěšením přečtete sami!

P.S. Kniha vyšla v různých vydáních, s různými ilustracemi. Některé krásu jazyka povyšují též krásou vtipné kresby, takže, nerada to přiznávám, ale je to tak, mám Čtení o psaní doma ve třech různých exemplářích :-)