Jakmile začnou žhnout první letní paprsky a ve společnosti zavládne všeobecně dovolenko-prázdninový duch, popadá mě šílená touha cestovat. Sbalit fidlátka do kufru, batohu a vyrazit do jiných krajů a zemí projít rokle, hory a lesy, ponořit se do hlubokých jezer, poznávat jiné kultury, kuchyně, lidi, vidět památky a umělecká díla. Aspoň na pár dní. Jenže, člověk míní a bankovní konto a zdraví (dosaď co platí pro tebe…) mění. Moje dovolená probíhá v mezonetovém bytě, 840 m od slepého ramene Labe. Celý den zde švitoří ptáci a ráno mě budí kohout a kdákání slepic.

Což o to, Labe je přiměřeně čisté a voda příjemně chladivá a na kole, jako příhodném rehabilitačním prostředku na pooperační koleno, jsem tam za 5 minut, v tomto ohledu nelze nic vytknout. Ale ta touha vystrčit nos dál a poznat něco úplně jiného, ta mě neopouští. Snad díky této touze jsem skoro jedním dechem dočetla knihu Elizabeth Gilbertové Jíst, meditovat, milovat, kterou jsem měla rozečtenou od února a nedostala se dál, než za prvních 30 stran. Nu a teď to šlo jako po másle. Snad proto, že je to cestopis nebo přesněji osobní zpověď autorky popisující cestování fyzické i duchovní. Těžko říct, co je to víc, v některých částech možná i fikce? Každopádně je rozdělena na tři oddíly – tři země, které autorka za rok navštívila a kde pobývala: Itálie, Indie, Indonésie – Bali. Z názvu jistě odvodíte, že část o jídle se odehrávala v Itálii, meditace probíhaly v indickém ášramu a zamilovala se na Bali. A to ještě do Brazilce. Poznávání nového je v knize hodně, zejména reálie o Bali, které autorka přirozeně včlenila do příběhu, byly zajímavé. Až jsem měla po přečtení takový nostalgický návratový pocit, jako bych ony země skutečně navštívila a vrátila se z cest domů.

Druhá letní kniha není zase cestopis vůbec, a přesto mě zavedla až do Norska, do kraje malíře Edvarda Muncha. Příběh o vzniku jeho nejznámějšího obrazu „Výkřik“ je schován v knize Lisy Stromme Dívka s jahodami. Děj se odehrává během jednoho léta v malé rybářské vesnici, kde Munch prožil nebo neprožil? (s jistotou se to neví) svou bouřlivou letní zakázanou lásku. Má cestovatelská touha po umění i přírodě je tu plně vyplněna. Jsou zde popisy Munchových obrazů, kterak jsou ledabydle postaveny kolem Munchova domku na „vyvětrání“, taková galerie pod širým nebem, to za prvé. A za druhé, popisy kouzelného norského venkova… ty scenérie mám úplně před očima. Jako bych tam byla a tu nádheru sama viděla. A jak to vím? Vím, protože občas sleduji pořad o bydlení Norské domy snů, kde kromě předělávek předpotopních chat na pohodlná relaxační sídla je vidět i hodně z norské přírody. Tak proto. „Výkřik“ je tak záhadný obraz, že pozadí jeho vzniku možná mnohé vysvětlí. I když, možná se to již povedlo na kresleném vtipu o tomto obrazu: pod „Výkřikem“ je ještě menší dodatečný obrázek zobrazující bosou nohu našlapávající na kostičku lega a návštěvníci galerie si u toho říkají: „Teď to dává smysl, když vidíš druhý obraz s legem…“.

Škoda jen chybějících ilustrací v knize, protože se mi při čtení do mysli chtě nechtě vkrádal tento vtip a pak ty norské chaty. Alespoň na konci knihy je seznam obrazů, o kterých se příběh zmiňuje, takže si je vyhledám a vytisknu a přiložím do knihy, protože kromě „Výkřiku“ od Muncha nic moc neznám. Minimálně jsem již zjistila, že obraz „Dívka s jahodami“, podle kterého se kniha jmenuje, skutečně existuje. Mimochodem, kdo by čekal, že v Norsku rostou jahody? Já tedy ne.

No, ale prázdniny a léto ještě nejsou v polovině, takže přečtu určitě něco dalšího. Na sto procent cestovatelského, třeba Ladislava Ziburu Prázdniny v Evropě, kterého jsem dala otci k Vánocům a zatím je čtenářem netknutý.

Trochu jsem se nad tím zamyslela a myslím, že každý žánr u mne má vyhrazenou jinou část roku, kdy se mi dobře čte a jsem na něj naladěná. Každopádně v létě nečtu sci-fi, ani za mák neláká a ani detektivky, ty jsou na podzimní plískanice pod dekou a s hrnkem čaje. Příručky, literaturu faktu a seberozvojové a psychologické knihy nechávám na začátek školního roku, tam patří. Beletristická díla, ty čtu na rotopedu, teď jezdím na kole. A cestopisy, ty čtu v létě.

Martina