Stejně jako jsou věční začátečníci v cizích jazycích, jsou věční začátečníci i v (tělo)cvičení. Patřím k nim. A jako poučený věčný začátečník vím, že se potíže začátečnictví lépe zvládají pod odborným vedením. Za tímto účelem jsem se před lety přihlásila do týdenního letního pobytu kdesi v přírodě.

Bylo to takové degustační menu. Jóga, pilates, posilovací cviky, taj-či, rehabilitační cviky, celodenní túra po horách. Prostě možnost vyzkoušet si, co člověku sedí, co potřebuje a v čem by asi tak chtěl po návratu domů pokračovat.

Kromě toho, jak udržet v dobré kondici tělo, se nám tu a tam dostalo i tipů, jak si udržovat v kondici též mozek. Ten totiž potřebuje procvičovat stejně jako svaly. Dodejme mu tedy nové podněty, na kterých se může trénovat. Na výletech. Při seznamování s novými lidmi. Zkoušením nových věcí, od receptů na bábovku přes výrobu poličky do předsíně až po extrakci vlastního DNA ze slin v domácích podmínkách. (Jde to.)

Došlo i na knihy. „Čtěte knihy,“ prohlásila jednoho dne se vší rozhodností jedna z trenérek. Na nevyslovenou otázku, která se nám zformovala v obličejích, odpověděla: „Jakékoliv.“ A dodala: „Z každé si můžete něco odnést. I v té nejhloupější knížce je alespoň jedna zajímavá věta.“

Zasmáli jsme se a řeč se stočila jinam. Nevím, jak to s tímto výrokem dopadlo u ostatních, ale mně se zavrtal do hlavy a zůstal tam. Zanedlouho po návratu z akce jsem se nudila na nádraží při čekání na zpožděný vlak a padl mi do ruky zapomenutý sešitek Večerů pod lampou, válející se na lavičce. Vybavila se mi výše zmíněná věta a začala jsem sešitek pročítat s tím, že teď se uvidí, jestli to funguje.

Zhruba do poloviny textu to vypadalo, že z toho nebude nic. Potom se hrdince příběhu, která až do té chvíle zažívala samé rány osudu a ústrky bližních, které samozřejmě snášela s trvalým a nezdolným optimismem, konečně cosi podařilo. Popsala svůj pocit slovy: „Byla jsem šťastná jako hříbek v trávě.“

Nevím, jestli to byl tvůrčí počin autorky, anebo jestli je to německý idiom, který překladatel jen doslovně převedl do češtiny. Každopádně mě to zaujalo. Na jednu stranu jsem do té chvíle netušila, že by pocit štěstí mohl být spojován s hřibem, na druhou stranu mi bylo okamžitě jasné, jak šťastně se cítila. Úplně jsem před sebou viděla prosluněnou lesní mýtinu, vonící jehličí, lehký vítr mezi větvemi stromů a hovící si boubelatý, lesklý, spokojený hříbek. Takže ano, i z ne příliš umělecky založené knížky jsem si odnesla poeticky zabarvený příměr, který občas dodnes používám. A který mě poučil, že skutečně není žádná škoda přečíst si knížku, která mi nesedne nebo se mi nelíbí, protože i z takové se dá něco získat.

Po tomto úvodu byste mohli právem předpokládat, že se mi sbírka povídek Miloše Urbana, vydaná pod názvem Mrtvý holky: 10 divných povídek,prostě nelíbila nebo mi nějak nesedla. Jenomže to není tak docela pravda. Ani jedno není přesně ten pravý výraz, kterým bych své pocity popsala. Ono totiž není jaksi co popisovat. Pocity prostě nejsou. Ani kladné, ani záporné. Je to jakási zvláštní, prázdná, šedivá země nikoho mezi oběma stavy. Dokonce ani nemůžu říct: „Jo, tamta povídka se mi líbila, tamta mě znechutila, tamta mě nudila…“ Ne, prostě nic.

Přitom autora, respektive jeho tvorbu, znám. Přečetla jsem svého času v rychlém sledu, dobrovolně a s potěšením Poslední tečku za Rukopisy, Sedmikostelí a Stín katedrály. Pak přišlo poněkud hektické období, kdy na čtení opravdu nebyl čas, a když jsem začala přemýšlet, že bych si měla od stejného autora zase něco přečíst, dostala se mi ani ne tak vlastním výběrem jako spíše shodou okolností do ruky právě knížka Mrtvý holky.

Jak to se čtením dopadlo, to už víte. Že mám vštípeno, že si z každé knihy lze něco odnést, to už taky víte. Takže co jsem si odnesla?

Vlastně mě to napadlo, hned jak jsem si pod názvem povídky Štědrá noc baronky z Erbannu přečetla: Pocta E. A. P. a K. J. E.

Narážky na „E.“ byly v povídce naprosto jasné. Ovšem „P.“ mi trochu unikal. Uvědomila jsem si, že v něm mám dost značné mezery a že je asi na čase je zacelit. Nebude to okamžitě, protože v místní knihovně mají jen dvě knihy s výborem z jeho děl a v ani jedné jako naschvál není povídka, se kterou chci začít. Avšak nabídka antikvariátů nezklamala a objednaná knížka už je na cestě. Uvidíme, jestli po jejím přečtení přece jen k Mrtvým holkám – nebo alespoň k jedné povídce z nich –nezačnu něco cítit.