Hned na začátku budu svému tvrzení z titulku odporovat. Ale vzápětí ho zase potvrdím.

Samozřejmě že jednou čteme opravdu jen jednu knihu. Je to ta úplně první. Ale protože při čtení té úplně první knihy se vlastně teprve učíme číst knihy, nemůžeme si pořádně vychutnat fakt, že tato je ta OPRAVDU první a SKUTEČNĚ jediná. Soustředěni na zvládnutí té nové dovednosti zvané čtení si ani neuvědomujeme, že teď čteme pouze jedinou knížku. Každou další knihu, už tou druhou počínaje, budeme totiž nevědomky (a později někdy i vědomě) srovnávat se všemi předchozími, které jsme přečetli a které si pamatujeme. (O zapomenutých knihách se mluvilo v příspěvku Knihovna v noci, takže toto téma teď přeskočme.)

Chvíli to trvá, než si uvědomíme, že „žádná kniha není ostrov“, že na sebe navzájem při našem čtení působí. Někdo k tomuto poznání přijde rychle, jinému to trvá. Přiznávám se k té druhé variantě. Tak nějak jsem to samozřejmě vždycky věděla, ovšem teprve minulý týden jsem to naplno POCÍTILA. Totiž teprve minulý týden jsem skutečně četla DVĚ KNIHY NARÁZ.

Když vaše kolegyně z práce začne z badatelských důvodů budovat sbírku starých detektivek vycházejících v několika vybraných edicích jako Smaragd, Magnet, Čtení na dovolenou nebo Saturn, vedlejším efektem tohoto budování je, že si k ní najednou začne hodně lidí chodit půjčovat knížky. Včetně mě.

Staré detektivky, teď myslím ty z padesátých až osmdesátých let, jsou jako loterie. Občas si z osudí na regále vylosujete něco, co se ani nedá číst, občas narazíte na diamant. Mně se minule podařilo narazit na kombinaci obojího.

Název zněl dostatečně dramaticky: Zvony smrti. Brožura vyšla v roce 1972 v edici Saturn, v tehdejší typické úpravě, to znamená s dvoubarevnou obálkou a několika výkřiky na ní místo anotace. Těmi „výkřiky“ myslím krátké větičky, které mají naznačit děj, ale nic neprozradit. Obvykle vyvolají zcela jinou představu o obsahu, než je skutečnost, ale na to už jsem si zvykla a beru to jako hru, kdy v textu později hledám, odkud se která věta vzala.

Když jsem tuhle detektivku začala číst, nejprve jsem si říkala, že to asi nebyla dobrá volba. Připomínala mi všechny ty detektivky, které se staly příčinou výsměchu této literatuře a byly předobrazem různých parodií a důvodem uštěpačných a satirických komentářů o tomto stylu. Koneckonců i známá anglická autorka detektivek Dorothy Sayersová si ve své asi nejznámější detektivce Vražda potřebuje reklamu na toto téma zažertovala:

„Vždy znovu a znovu žasnu nad tím,“ prohodil [lord] Petr, „jak se vysocí policejní úředníci po každé nepatrné nehodě slabošsky zhroutí. V knížce o Nicku Carterovi, kterou mi laskavě zapůjčil můj přítel Zrzek, omráčí lupiči velkého detektiva kusem těžké mosazné pivní trubky a sešněrují ho na šest hodin do kozelce silnými provazy, které se mu zařezávají do masa skoro až na kost. Potom ho za bouřlivé noci odvezou v nekrytém člunu do osamělého domu na pobřeží a hodí ho ze schodů do hlubokého, vlhkého sklepa. Tam se slavnému detektivovi po tříhodinovém úsilí podaří osvobodit se z pout tím, že rozedře provaz o ostrou hranu rozbité láhve od vína, povalující se náhodou ve sklepě. Jakmile vrchní darebák zpozoruje, co se za jeho zády děje, napustí sklep otravným plynem. Slavný detektiv se však zázračně zachrání v padesáté deváté minutě dvanácté hodiny a ihned se pustí do pronásledování bandy letadlem, když předtím spěšně zhltl několik obložených chlebíčků a šálek silné černé kávy. Za delšího letu musí náš hrdina vylézt z okna a projít se po okraji křídla, aby se popadl do křížku s jedním ze stíhaných ničemů, který se právě spustil po provaze z jiného letadla a přistál na detektivově letadle se zjevným úmyslem vhodit do pilotovy kabiny ruční granát. A po tom všem se tady dovídám, že můj vlastní švagr – muž, kterého znám asi patnáct let –, leží jako zafačovaná mumie a skuhrá, a to jen proto, že ho nějaký krejcarový šupák bacil boxerem na jeho vlastním pohodlném prahu.“

Chudák inspektor McFaverham sice nevydržel tolik jako slavný Nick Carter, ale svoje si vytrpěl. Dvakrát ho praštili do hlavy tak, až upadl do bezvědomí. Jednou málem spadl do jámy plné jedovatých zmijí – v poslední chvíli se zachránil, ale zranil si při tom bok, do kterého ho v dalším ději opět kdosi udeřil. Vlhkosti si také užil dost, i když ne v domě na pobřeží, nýbrž v lezavém anglickém počasí a na blízkých blatech. Pořádná rýma je sice vysmívaná, ale dokáže člověka notně potrápit. Už si nevzpomínám, jestli měl inspektor čas na chlebíčky a kávu, ale z textu se zdá, že si za celou dobu stíhání zločince, a že to trvalo mnohem déle než 24 hodiny, neměl čas ani zdřímnout. Když k tomu přidáte záhadný způsob zabíjení v nepřítomnosti jakéhokoliv živáčka, zmizení a opětné objevení se mrtvoly, tajemného zakuklence vylézajícího z podzemí v nejlepší tradici operního fantoma, dekadentní maškarní ples místního bohatce a tajemné děsivé zvuky z blat, vyvolávající strach neméně než psí vytí na jiných blatech, těch baskervillských, není se co divit, že jsem se čtením málem přestala, protože jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě autor nedělá legraci.

Jenže pak jsem si najednou uvědomila, že čtu dvě knihy zároveň. Tyto Zvony smrti reálně, a k nim virtuálně, ve své paměti, jinou detektivku výše zmíněné Dorothy Sayersové, známou jako Devět krejčíků nebo Devět hran.

Paralely byly značné. V obou hrály význačnou roli zvony, zvonická komora a kostel. V obou šlo o krádež drahých kamenů. V obou bylo lezavo a sychravo a v obou byla krajina plná vody. U Sayersové byla krajina již odvodněná, avšak později zatopená protržením stavidel, u  Zvonů smrti šlo o plnokrevná blata. U obou se objevily podivné dopisy, u obou hrálo svou roli zahraničí (Francie v jednom případě, Itálie v druhém). Bylo toho ještě víc, takže nakonec už jsem to nevydržela a po dočtení Zvonů smrti si šla okamžitě přečíst Devět krejčíků, abych si potvrdila nalezené shody (a našla ještě další).

Nevím, jestli autor Zvonů smrti, německý spisovatel vystupující zde pod pseudonymem Ernst Hall, znal Sayersové detektivku, případně nakolik se jí inspiroval. Ani nakonec nemusel, jakmile si za místo děje zvolíte kostel či zvonici, na zvony rychle dojde, a vraždit kvůli něčemu menšímu než hrsti drahých kamenů spisovateli také obvykle nestojí za to. Ať už to s tou inspirací – vědomou či nevědomou – bylo jakkoliv, já si rozhodně poprvé v životě užila paralelní čtení dvou knih naráz. A bylo to zábava, o tohle bych nerada přišla. Takže ke kolegyni za starými detektivkami určitě časem opět zamířím. Kdo ví, jaké zajímavé překvapení tam na mě příště čeká.

P. S. Jestli jste si z mého popisu vyvodili, že Zvony smrti jsou opovrženíhodný brak, tak to zase ne. A v Českém rozhlasu si to také nemysleli, neboť Zvony smrti byly zpracovány jako rozhlasová hra, co dokonce vyšla v roce 2007 na CD.