Únik od reality všedních dní. Pendolinem do Mariánských Lázní, utéct na víkend od všeho. Do uší knihu, v ruce háček a ponořit se do příběhů žen, žijících v jiném světě a v jiném čase.

Vnímám paralely v rozdílnostech přítelkyň, které nacházejí samy sebe a opravdové přátelství na nečekaném, nebo čekaném místě?

Brouzdám se lesy po okolí, popíjím léčivé vody a léčím tu svoji duši. Tichem a audioknížkou v uších.

A taky dobrým jídlem se sklenkou vína. Zavírám oči a chvílemi sedím v té kavárničce v Kábulu, cítím vůně koření a představuju si, jaká hudba asi hraje na pozadí.

Někdy je cílená samota osvobozující. Obklopit se postavami z knih, představovat si, jak vypadají a jak zní jejich hlas, držet jim pěsti, aby v rozhodujících okamžicích všechno dobře dopadlo… a i kdyby ne, tak jim sama pro sebe můžu přepsat jejich osud, v alternativním knižním konci.

Někdy by bylo fajn mít možnost přepsat konce kapitol v našem životě. Nebo vlastně možná ne. Všechno, co nás potkává, nás posiluje a posouvá… no, všechno možná ne… nebo možná ano?