Tu a tam se přistihnu, že něco přepočítávám na knihy. „Cože? Za tohle že chtějí 170 korun? Víš, co za to mohlo být knih?“

„To nic není, za to si nekoupíš ani třetinu jedné knihy,“ odpověděla mi na to jednou známá s despektem promíchaným se smutkem.

„Za to koupím klidně až deset knih!“ kontrovala jsem okamžitě.

Pak jsme se na sebe se známou podívaly a obě chápavě řekly:

„No jo, ty kupuješ knihy jinde…“

Opravdu je kupujeme jinde, cenově i místně. Známá v specializovaných knihkupectvích v zahraničí, já v českých antikvariátech, často v policích označených „výprodej“ anebo v takových těch bednách přede dveřmi, kde jsou knížky za pár korun. Už se mi tam podařilo narazit na zajímavou četbu tolikrát (čtivost a prodejnost knihy jsou dvě rozdílné věci), že tyhle police a bedny procházím záměrně.

A to dokonce i v případě on-line antikvariátů. Proto jsem si jednou rozklikla kolonku „knihy za 10 až 50 Kč“ a projížděla nabídku. Byla tam spousta věcí, které jsem už četla, spousta knih, které už mám doma, spousta knih, které mě z nejrůznějších důvodů nezajímaly, a také knížka Blues tiskařského domu.

Název zněl zajímavě, obzvláště pro někoho jako já, kdo má slabost pro knihy nejen jako „nosiče informací“, jak zněla jedna jejich definice, nýbrž i jako artefakty. Nuž tedy vzhůru, čtěme již!

Tedy nejprve počkejme, než přijde bedna s knihami, mezi nimiž ono Blues tiskařského domu bude – ano, opět to byla akce „když už platím poštovné, tak přihodím do košíku ještě něco…“.

A pak bedna přišla, já ji rozbalila, vzala Blues tiskařského domu do ruky a upadla do vytržení. Ona ta knížka sice vypadala podezřele zachovale už na fotce v e-shopu, ale teprve když jsem ji měla v ruce, pochopila jsem, že ji ještě nikdo nečetl. Celé půlstoletí ji nikdo nečetl! Byla vydána už v roce 1973, a přesto ji od té doby nikdo ani neprolistoval. Fakt.

Vím to bezpečně, protože tahle knížka ještě neměla „rozlepenou“ ořízku. To znamená, že při oříznutí bloku knihy se jednotlivé listy k sobě přimáčkly tak, že se pak při listování od sebe odlupovaly s drobným drhnutím na okrajích a lehkým praskáním a lupáním. To se opravdu děje jen při prvním otočení listu, a pak už se to nikdy nevrátí. Takový zážitek jsem kdysi párkrát s novou knížkou měla, ale to už je dávno, pradávno. Dnes už se to nestává. Nevím, jestli je to jiným papírem, který se dnes používá, nebo to třeba dělaly špatné (tupější?) řezačky, které papír víc zmáčkly než seřízly…

Prostě jsem se okamžitě rozněžnila a přenesla se do doby svého mládí, kdy jsem na takovou knížku narazila naposledy. Dokonce jsem pár dní přečtení Blues tiskařského domu odkládala, abych si ještě o trochu prodloužila těšení se na ten zážitek, který jsem naposledy měla před tolika lety a který se už možná nikdy nebude opakovat. Protože už to, že tento výtisk čekal přes padesát let – padesát let!, půl století! – na svého konkrétního čtenáře, že jím nikdo ani nezalistoval (dokonce ani v tom antikvariátu ne), to samo o sobě je malý knižní zázrak. Nemůžu čekat knižní zázraky každý den, to je jasné.

Proto jsem dokonce tuhle knížku četla několik dní, ačkoliv jinak zhltnout  400 stran za jeden večer pro mě není nic neobvyklého. Zkrátka jsem si to chtěla pořádně vychutnat.

Nebylo to – naštěstí – jediné, co jsem si na téhle knížce mohla vychutnat. Děj a styl vyprávění, který autor Albert Harper používal, mi přinesly také řadu zajímavých zážitků. Ale nejvíc na mě zapůsobilo, jak mi vůbec nedošlo, o co vlastně půjde, ačkoliv bylo od prvních stránek jasné, že je příběh zasazen do USA a ačkoliv jsem si hned na začátku přečetla, že „děj tohoto románu se odehrává od podzimu roku 1928 do podzimu roku 1929“. Prostě mě nic nenapadlo.

Až když se někde uprostřed rozběhnutého děje začalo mluvit o akciích, tak mi teprve došlo. 1929. Ach jo, vždyť je to jasné!

Jenže až tak jasné to nebylo. Stále jsem čekala, kdy to přijde, a když to nepřicházelo, musela jsem udělat další přestávku v čtení. Tentokrát ne proto, abych si prodloužila zážitek s obracením do té doby nedotčených stránek, nýbrž proto, abych si nastudovala, jak to s tím krachem na newyorské burze bylo. Ukázalo se, že to bylo trochu složitější, než jak si to pamatuji ze školy, protože škola to musí samozřejmě podat žákům v trochu kompaktnější formě, než jaká je skutečnost, aby učebnice nenabyla rozměrů Ďáblovy bible. Zkrátka nějaké datum plus základní událost plus základní následek. Od toho, aby popsaly, co běžní i trochu lépe postavení lidé prožívali v průběhu, ba i předtím, jsou tu pak odborné studie anebo knihy typu Blues tiskařského domu.

Takže jsem se dozvěděla, že dělník, dělník pravda trochu odbornější, dal za ne úplně novou Fordku svůj třítýdenní plat. Nebo že zaměstnanec stereotypie (vidíte, to bych ještě měla říct, ona ta kniha navzdory názvu není o tiskárně, kde se tiskne, ale spíš právě o samostatné firmě, která vyráběla matrice pro tiskárnu) si v zimě koupil pozemek za městem a na jaře bydlel ve vlastním domku. Neudivila mě ani tak ta rychlost stavby, montovaný domek je montovaný domek, ale to, že na to měl. Byť asi na splátky. Nebo že, na druhou stranu, si spolumajitel firmy nemohl dovolit více než 6 dní dovolené, takže raději trpěl jako zvíře a nešel na operaci a čekal, až mu ta dovolená nastane.

A nakonec jsem si vychutnala i to, že se žádná postava nechovala černobíle. Každý měl své lepší i horší stránky, každého bylo možné pochopit i nesnášet, záleželo i na situaci. Například jsem většinu knihy nesnášela hlavního spolumajitele stereotypie Maxla Steubena a jeho potíže jsem mu přála, abych pak ke konci doufala, že všechno ustojí, ve firmě zůstane a provede ji následujícími těžkými časy. Protože jenom pod jeho vedením, s jeho určitou neurvalostí a drsností měli zaměstnanci šanci, aby to, aspoň někteří, zvládli. Ale to už byla doba, které se kniha nijak netýkala, o které jsem věděla já jako čtenář, ale o níž postavy v knize téměř nic netušily.

Nevím, jestli si Blues tiskařského domu přečtu znovu. Pokud ano, určitě už to nebude takový zážitek jako poprvé. Určitě mi bude chybět to rozlepování stránek…