Glennkill – ovce vyšetřují od Leonie Swannové. Modrozelená kniha s bílou ovcí a krvavou šmouhou na obálce. Dostala jsem se k ní úplnou náhodou. Před několika dny jsem byla v poličské knihovně. Rozhodla jsem se, že zjistím, jak to v jejich malé knihovně funguje a taky, že se tam naučím něco nového. Během jednoho dopoledne jsem společně s místní mladou knihovnicí (mimochodem, moc šikovná holka a budoucí studentka KISKu) půjčovala na dospěláckém oddělení. Ten den bylo venku vedro k padnutí a do knihovny se moc lidí nehrnulo, protože všichni byli na koupališti a na zmrzlině. To způsobilo to, že jsme si prohlížely knížky, které čtenáři ten den vraceli. Do oka mi padla právě modrozelená obálka s bílou ovcí a krvavou šmouhou. Už při čtení anotace jsem se musela smát. Věděla jsem, že tuhle knihu si musím někde sehnat.

Když mně knihovnice viděla, rozhodla se, že se v poličské knihovně musím registrovat. A tak se taky stalo. Kromě toho, že jsem si domů odnášela modrozelenou obálku s ovcí a krvavou šmouhou, mi do cestovní tašky spadlo deset dalších knih (co mě štve úplně nejvíc je nedostatek času a tolik nádherných knih ke čtení). A o nic méně zajímavých. Takže teď mám necelý měsíc na to, abych si je stihla všechny přečíst a vrátit do Poličky, tam kam patří.

A aby toho nebylo málo, ovce mě pronásledovaly ještě kus další cesty. Z Poličky jsem si to zamířila rovnou do Pardubic. Ano, opět do knihovny, tentokrát však „jenom“ na komentovanou prohlídku. Knihovna v Pardubicích je celkem velká a členitá, protože stojí přímo na náměstí ve třech historických budovách. Prošly jsme si čítárnou, badatelnou i dětským a hudebním oddělením. Nakonec jsme skončily v oddělení pro dospělé. První ulička, kterou jsem procházela, končila ve velké stěně, plné knih. Přímo uprostřed na mě hleděla moje modrozelená obálka s bílou ovcí a krvavou šmouhou.

Některým knihám prostě neutečete. Najdou si vás a donutí vás k tomu, abyste si je přečetli.