První dny ve škole (možná první rok ve škole) by měl/měly zcela formovat náš vztah a přístup k budoucí školní docházce. Když se tak zahledím na ty pomyslné a tekuté roky zpátky, vidím dost divokých věcí, u kterých nemám ani odvahu říct, kam mne vlastně formovaly. Vybaví se mi nekonečně dlouhá fronta ve školní jídelně, sahající dvě patra dolů po schodišti. Zapomenuté či ztracené stravenky. UHO  (univerzální hnědá omáčka) s povinnými třemi knedlíky, které se do prvňáčka vejdou jenom sotva. Smradlavé pytlíky na cvičební úbory, rozvěšené v šatně. A taky moje razítko jelínka, kterým jsem označovala všechno, co mi patřilo (myšleny jsou sešity, učebnice, výkresy), když jsem ještě neuměla psát. Taky nikdy nezapomenu na ten stres, který jsem zažila při jedné z prvních hodin matematiky, kdy jsem měla nakreslit do rybníka tři ryby. Kresbu ryby jsem nezvládala. Nevěděla jsem, jestli začít hlavou nebo ocasem. Moje ryby připomínaly klokany. Byly neúměrně velké v porovnání s rybníkem. A taky téměř prodřené na následující stranu, protože jsem tehdy poměrně ráda spolupracovala s gumou. Ale to není ještě nic proti mým pocitům, které jsem si odnášela z hodin čtení, když jsme začaly číst naši první knihu – Lovce mamutů. Stěží si dovedu představit něco bizarnějšího, hroznějšího, nepříjemnějšího,… Vyjádřeno dětskými slovy: zkrátka dost blbý. Taky to byla poměrně tlustá bichle. A nevoněla vůbec tak hezky jako stránky knížek v knihovně. Traumatizovala mne pořádně, ale naštěstí jsem se z ní otřepala a převážila odpor k ní zážitky s jinými knihami.

Máte taky knihu, kterou nesnášíte?