Paulo Coelho, autor, na kterého snad neexistuje neutrální názor: lidé ho buď zbožňují a milují, nebo nesnáší a posmívají se jeho myšlenkám. Musím říct, že svým dílem oslovoval spíše moje patnáctileté já než současnou pětadvacetiletou holku, ale budiž. Knížka Jako řeka, jež plyne je jednou z knih, které můžete otevřít prakticky kdykoli, chvilku si v ní číst a zase ji klidně na několik let odložit. Z nějakého důvodu mám tyto knihy ráda. Připadají mi neuvěřitelně nerušivé a poměrně konstantní v tom, co si myslí, co říkají a na jakou vlnu nás dostanou.

Autor v jednom ze svých krátkých zamyšlení líčí tři stavy své existence: hodně lidí, několik lidí a skoro nikdo. Stav „hodně lidí“ známe asi všichni – když už ne třeba na každodenní velkoměstskou kůži, tak určitě alespoň při otevření FB či své oblíbené zpravodajské stránky. Žijeme v době přehlcení informacemi, v době neomezených možností, v době „hodně lidí“. Coelha spíše zajímavá stav „skoro nikdo“, absolutní relaxace a odstřihnutí se od světa, ve kterém je neustále hodně lidí, názorů, myšlenek, možností,… Vypráví o procházení se po loukách, sledování proměn ročních období, usínání, relaxačním střílení z luku – a v tu chvíli, když čtu jeho knihu, mám opravdu pocit, že se nacházím ve světě „skoro nikdo“, a to každá knížka nedovede.