Mám moc ráda filmy Woodyho Allena. Mají takové správné tajemné kouzlo a člověk má pocit, že se ocitá někde mimo obyčejný život. Zmizí ve víru fantazie a čirého bláznovství. Zatočí se s ním celý svět a objeví se někde mimo prostor. Mimo čas.

Neměla jsem ani páru, že napsal i nějakou knihu. Jednou jsem se procházela po knihovně, koukala na hrany knih a přemítala nad všemi těmi názvy. Zastavila jsem se u bílého názvu na černém podkladě. Čirá anarchie hlásal. Autor byl vyveden červeným písmem a tvářil se děsně nenápadně. A taky trošku naopak. Kvůli Woodymu Allenovi jsem musela hlavu natočit zprava doleva.

Vzala jsem si ji s sebou na dlouhou cestu autobusem. Několik povídek od bláznivě geniálního autora. A i takové jsou povídky. Bláznivé i geniální. Praštěné a mimo běžné lidské chápání. Dělá si srandu téměř ze všeho. A ze všech. Jazykové krkolamy a slovní zvraty háže na všechny strany jakoby se nechumelilo. Člověk si občas tak zamotá jazyk, že jde jen horko těžko vrátit zpátky do původní polohy. 

Říká se, že Woodyho (filmy/knihy...vyjadřování) můžete buď milovat nebo nenávidět. Pokud se řadíte do té druhé skupiny lidí, knihu snad raději nečtěte. Pokud však jeho tvorbu milujete, neváhejte už ani chvíli, a jděte najít Čirou anarchii!