Občas silně trvám na tom, na co jsem zvyklá. Přijde mi zvláštní vařit v mém nízkém rendlíku něco jiného než vajíčka. V něm se přece vždycky vařila jen vajíčka. Na smaženici je zase třeba vzít výhradně pánev se zeleným držadlem. Z jiné by mi snad ani nechutnala. A když kakao, tak jedině z hrnku s červenými puntíky!

S knihami je to podobné. U některých je mi jedno, jak vypadají. U jiných ovšem na správném vzhledu záleží. „Správný“ vzhled je pak obvykle ten první. Jiné prostě nejsou ono. Nějak se u nich neprojevují náležité asociace, nevybavují očekávané pocity.

Že se to týká také Slečny Fifi od Guy de Maupassanta, to jsem zjistila až teď nedávno, když na mě vykoukla z regálu při poslední návštěvě knihovny. Odlišná obálka ještě nic nenaznačovala. Až když jsem knížku otevřela, zjistila jsem, jak moc jsem na to „své“ vydání uvyknutá. Nevadil mi jiný překladatel. Bylo mi jedno, že je tu jiné pořadí povídek (a pár navíc). ALE KDE JSOU MOJE OBRÁZKY?

Tedy ne moje, jsou samozřejmě toho původního ilustrátora. Mám vydání z první republiky a jeho černobílé ilustrace, zřejmě převzaté z francouzského originálu, už mi s obsahem srostly natolik, že bez nich to prostě není ani Maupassant, ani Slečna Fifi. Kde jsou všechny ty elegantní dámy a pánové? Kde jsou všechny ty elegantní salóny, ve kterých bych žít nechtěla a neuměla, ale ve kterých to těm elegantním pánům a dámám tak sluší? Kde jsou vojáci v přiléhavých uniformách, na nichž není jediného záhybu, s tak štíhlým pasem, že museli v boji omdlévat z nedostatku dechu, stejně jako dámy, stažené šněrovačkou, omdlévaly ve víru tance? Kde jsou bujní oři s lesklou srstí a svůdným obloukem krku? Kde jsou petrolejky s tak mohutně nařasenými stínidly, že připomínají pompézní dámský klobouk? Kde jsou ženy upjaté v oblečení od krku po kotníky a ženy v ležérních nedbalkách? Ženy s pasy tak úzkými, že je to až anatomicky nemožné, ženy v blůzách se stojáčkem a nabíranými rukávy, ženy v dlouhých sukních se záplavou spodniček, z nichž jim, jen si to představte, občas vykoukne kotník, co kotník, dokonce celé lýtko – ó ty francouzská frivolnosti, vždyť se budu červenat!

Nakonec jsem si to nové vydání také půjčila domů, abych si přečetla neznámé povídky navíc. Jenom jsem při tom měla otevřené i to mé staré vydání a občas koukla na obrázky. Jinak bych z čtení Maupassanta opravdu neměla to správné potěšení. Bez těch obrázků to zkrátka není ono...