Tentokrát za to může Marta.

Volný přepis jednoho lednového telefonního hovoru:

 „Ne, Marti, vážně, nezlob se. Já prostě nějak nemůžu naskočit. Už to trvá strašně dlouho.“

„Fakt nečteš? Vždyť jsi tuhle psala, že každý večer přečteš kapitolu.“

„Ale jo, čtu, ale tak nějak nevím, co o tom psát. Já fakt nečtu, i když teď jak o tom tak přemýšlím, tak vlastně čtu. Chápeš to?“

„Chápu, tak o tom napiš.“

Už rok jedeme v KniháRUMu jednu knížku za týden. Už rok mám po státnicích a snažím se prolomit určitou bariéru nečtení. Více či méně úspěšně. Mám pocit, že jsem vyčerpala úplně všechna témata, úplně všechno, co jsem mohla napsat a přečíst. A pak stačí jeden telefonát od „naší“ Marty a jsem donucena přehodnotit svůj postoj k mému pseudonečtenářství. Díky jejím otázkám mi vlastně došlo, že čtu. Že čtení je pro mě nedílnou součástí života, tak jako pro nás všechny dýchání. Je tedy pravda, že občas čtu méně, ale méně znamená v mém případě to, že opravdu přečtu jednu kapitolu večer. Ale čtu. Je to reflex, instinkt, potřeba, součást mého života.

Od toho telefonátu s Martou uplynul týden a já mám pocit, že se ve mně něco probudilo. Dokonce i večer odložím háček o něco dřív a místo háčkování zalézám pod peřinu a čtu. Možná je to i v kombinaci s tím, že mám co. Krásnou a úžasnou knížku All the light we cannot see od Anthonyho Doerra. Už dlouho jsem nečetla něco tak milého. Ani nevím jak správně to popsat, jak vysvětlit ty pocity, které ve mně ta knížka vyvolává.

Zdánlivě nesouvisející životy dvou lidí, které se přede mnou odehrávají ve střídajících se kapitolách. Na jedné stránce je slepá dívka Marie-Laure žijící ve Francii a na druhé německý mladík Werner. Druhá světová válka. Jejich osudy paralelně vedle sebe jako dvě rovnoběžky, které se nikde nedotýkají. A pak, přeci jen. Letmé setkání, které chytá za srdce. Zadržuji dech a doufám. Moc bych chtěla rozepsat, co se stalo, komu a proč, ale tím bych ochudila všechny, co se na knížku teprve chystají. Už by to čtení nebylo ono.

Po dlouhé době můžu říct, že to je knížka, která se ve mně dotkla něčeho hlubokého. Ještě po týdnu na ni myslím, doufám a přeju si aby… kéž by. Zase jeden z těch čtenářských zážitků, kdy bych chtěla přepsat část děje, i když vím, že tak jak to je to má být.

A snad bude i brzy český překlad, protože byť nejsme doporučovací web, tak doporučuji :-)