Neznám snad nikoho, kdo by o tomhle filmu alespoň neslyšel. Znám někoho, kdo ho údajně neviděl. Nechápu. Vždycky, když na něj náhodou narazím na obrazovce nebo jen v programu, podvědomě se usměju a hřeje mě léto.

Nevím, jak se mi tahle knížečka o cca 140 stránkách ocitla v knihovně, ale najednou tu byla. Horký letní den, údajně teplý z nejteplejších. Byl teplý tak, že můj věrný tablet po 10 minutách čtení na sluníčku hlásil „teplota“ a odmítal pracovat. Proto jsem vykročila ke knihovně, původně pro jinou knížku, která se mi mihla před očima při utírání prachu. A najednou vidím Léto s kovbojem od Jaromíry Kolárové. Nikdy jsem ji nečetla, film viděla několikrát celý, několikrát útržkovitě. Prostě léto. A tohle je druh knížky, která k létu patří.

Odkládám vrchní díl plavek a uléhám na sluníčko. Oči kloužou po písmenkách, hltají každé slovo a slůvko. Srdce se mi třepotá, když čtu, jak se Doubravka s Honzou potkávají, cítím vlastní pocity probublávat pod povrchem, při té osudovosti a zároveň obyčejnosti. Někdy prostě víme. Víme v ten daný okamžik, že tenhle je ten pravý.

Asi je naprosto zbytečné zmiňovat tu děj, asi je naprosto zbytečné popisovat, jak to celé dopadne. Je to vše psáno opravdově a krásně. Lidsky a s úsměvem.

Láska a šedá holoubčí pírka. Jedno léto, co nikdy neskončí…