Za letošní rok jsem už přečetla docela dost knížek (můj subjektivní pocit), všechny je mám vyfocené, o všech bych mohla napsat nějaký příspěvek, o všech bych mohla něco málo říct. Ale nejde to. Zjišťuju, že to prostě a jednoduše nejde. Čtu totiž konzumně. Čtu a baví mě to, baví mě to a tak čtu, ale konzumuju tu literaturu a nevnímám ty hlubší příběhy okolo. Nebo spíš ten příběh poslední doby je stále stejný. Je večer, děti spí. Zklidňuji tělo i mysl, beru knížku (poslední dobou spíš tablet) a ulehám v setmělé ložnici a vydávám se do příběhů. Na hodinku, maximálně dvě. Nejsem v práci, nemám povinnosti, nemusím vůbec nic a procházím se těmi krajinami a dějem, který přede mě ten který autor předloží.

Někdy mi hodně rychle ztěžknou víčka a já poprvé v životě zažívám ty pocity, jaké to je usínat u čtení. Zažívám něco, co jsem nikdy nechápala (v souvislosti se čtením mi zbývá snad už jen čtení ve vaně a na kole za jízdy). Občas doopravdy usnu, ale většinou se snažím „dorazit“ alespoň konec kapitoly.

A tak to jde večer za večerem, až je knížka přečtená. Další večer automaticky sahám po další a čtu, čtu dál, čtu proto, že mě to baví, protože chci vědět kdo je vrah, jak to dopadne, jestli si dají pusu…

Mohla bych tu napsat seznam asi 10 knížek, které jsem za poslední měsíce přehltala. Vesměs detektivky, knížky na různých stupíncích New York Bestseller listu, ale vybrala jsem jen jednu z nich. Jednu, na kterou si vzpomenu, i měsíc po přečtení. Jednu, která mě po vzpomínce na ni uvnitř tak zvláštně pohladí. Je to A Spool of Blue Thread odAnne Taylor. Skoro obyčejný příběh jedné rodiny, který se odvíjí (tak jako ta modrá nitka), kolem jejich rodinného domu. Prostě takový, obyčejný lidský příběh.