Poslední tečka za Rukopisy aneb Půjčí, nebo nepůjčí?

Vyšlo: 11.02.2021
Autorka: Marta
fotka knihy...

„Nebojte se mě požádat o knihu. Odmítám zcela zdvořile.“ Takový – či velmi podobný, znění si nepamatuji přesně – nápis měla mít na své knihovně jedna slavná osobnost. Asi francouzský spisovatel, ale to si bohužel také nepamatuji. Zato si pamatuji, že jsem tento nápis od první chvíle naprosto chápala.

 

Soukromá knihovna totiž není k půjčování. Nebo alespoň ne všeho a ne všem. Poučilo mě o tom několik hořce želených knih, které se ke mně už nevrátily, a sada dalších knih, které se sice vrátily, ale s oslíma ušima na stránkách a potrhaným přebalem. Člověk si některé knihy nepořizuje jen ke čtení, ale i k potěše oka či hmatu. A rozdrbaná kniha moc nepotěší…

 

Před časem jsem si vzpomněla na knihu Poslední tečka za Rukopisy od Josefa/Miloše Urbana (poprvé jsem ji četla ještě ve vydání, ve kterém autor vystupoval jako Josef i na titulním listu, proto to lomítko). Zachtělo se mi ji přečíst, ovšem zrovna tuhle knížku nevlastním. Jindy by to nevadilo, zašla bych prostě do veřejné knihovny. Jenže ono to teď nešlo. Knihovny nepůjčovaly. Co teď? Čekat na rozvolnění? Jenže jak dlouho to bude trvat, než k němu dojde?

 

Začala jsem proto uvažovat o zapůjčení z některé soukromé knihovny. Potíž ale byla v tom, že osoby, v jejichž vlastnictví Poslední tečka za Rukopisy mohla být, pravděpodobně měly na půjčování svých knih názor podobný tomu mému, jak se dalo usuzovat z toho, že na mnoho věcí kolem knih jsou naše názory skutečně velmi blízké. Obávala jsem se, zda dokonce jejich názor není shodný s tím (asi) francouzským z úvodu.

 

Nakonec jsem sebrala odvahu, obrátila se na kamarádku a o knihu požádala. Následovala vteřina napětí – půjčí, nebo nepůjčí? Půjčí!

 

Nejenom že mi po té odpovědi spadl kámen ze srdce, navíc jsem se nafoukla jak holub voláč, že se v jejích očích řadím k těm čtenářům, kteří se ke knihám umějí chovat. Hned poté jsem zase splaskla a uvědomila si, že abych této své pověsti dostála, budu se muset o půjčenou knihu starat lépe než o vlastní. Bude mi to bránit v tom, abych si čtení užila?

 

Nebránilo, vůbec ne. Užívala jsem si příběh od první stránky stejně, ne-li více, jako když jsem ji četla poprvé. Bavilo mě hromadění záhad a nesrovnalostí kolem dějin našich asi nejslavnějších falzifikátů (opravdu falzifikátů? – to se ptá autor, ne já) i objevení nebožky, která se vdala. Vychutnala jsem si popis bádání v Hankově pozůstalosti včetně nalezení kostry hlodavce (takto nosiče důležitého sdělení od předků – či předkyň?). Ocenila jsem zaplétání dalších osobností včetně Boženy Němcové a Magdaleny Dobromily Rettigové i rozšíření spiknutí do zahraničí skrze britského (nejen) polyglota Johna Bowringa. A potěšeně jsem se uculovala při oné slibované tečce za Rukopisy:

 

„Desítky generací znaly ony dvě osoby nejtěsněji spjaté s Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským, jejich údajné padělatele, pod jmény Václav Hanka a Josef Linda. Naše habilitační práce tento omyl vyvrací. Hanka a Linda...“

 

Nemuseli jste se bát, rozuzlení neprozradím. Prozradím ale, že sotva jsem si Poslední tečku za Rukopisy půjčila ze soukromé knihovny, otevřely se ty veřejné. Kdybych tušila, že má výpůjčka bude mít takový dopad, půjčila bych si tu knížku dřív, mnohem dřív, na to vemte jed!


>>
28.01.2021
12.09.2016
17.08.2016
<<

kalendárium