Malý japonský krámek aneb O umění neprozradit názvem kapitoly děj knihy

Vyšlo: 06.01.2022
Autorka: Marta
fotka knihy...

První příspěvek po Vánocích, to je ideální příležitost rozepsat se o knížkách zpod vánočního stromečku. Jenže já tam tentokrát žádné neměla. Obě knížky, které bych si moc přála jako dárek, jsem si totiž nadělila ještě před Vánocemi – jednu záměrně, druhou žalostnou shodou neblahých náhod.

 

Místo toho budu psát o knížce, která mi přinesla to, co je spojováno s dárky od jiných – tedy překvapení, ačkoliv jsem ji pořídila sama sobě.

 

Byl to online nákup, bez možnosti do knížky nakouknout. Jestli se mi bude knížka líbit a děj zamlouvat se naštěstí dá odhadnout i z anotací a recenzí, které jsou též dostupné online. Nechtělo se mi je hledat různě po webech, otevřela jsem si proto knižní katalog. Sice jsou tam uváděny převážně anotace nakladatelské a každá liška svůj ocas chválí, ale s tím už člověk tak nějak počítá.

 

V katalogu byl kromě anotací k dispozici rovněž naskenovaný obsah. Zvědavě jsem ho otevřela, a tak přišlo první překvapením. Tohle totiž byla kniha, která měla řádně dlouhé názvy kapitol. Někdy i ze dvou vět!

 

Beletristickou knížku, co by měla u kapitoly názvy, už jsem pěkně dlouho neměla v ruce. Jedna z prvních takových, kterou jsem četla a pamatuji si ji, byla detektivka Záhada čínského zlata od Roberta van Gulika se soudcem Ti v hlavní roli. Zapůsobilo na mě Gulikovo umění vytvořit dlouhý název kapitoly a přitom neprozradit děj. A nejen neprozradit. Dodnes si vzpomínám, jaké očekávání ve mně vyvolal název hlásající „skeptický filozof pozbývá svého nejpádnějšího argumentu“. Předpokládala jsem mnohé, učenou disputaci, brilantní detektivní dedukci, nečekané důkazy, usvědčující svědectví. Nikdy bych se nenadála, že oním „pádným argumentem“ bude vous, o který učenec přišel!

 

Od té doby jsem se s takto konstruovanými názvy už téměř nesetkala. Až teď Malý japonský krámek na toto umění očividně navazoval. Názvy kapitol naznačovaly, vzbuzovaly zvědavost a představy, ale nic neprozrazovaly. Často spíš mátly. Například hned v první části Kapitola šestá / Kde si uvědomíme, jak moc může maki-suši poškodit zdraví každého páru. (Jak tedy?) Anebo taková Kapitola desátá / Jak Thad vymyslel zvláštní strategii oblékání, aby se k Pam mohl nenápadně přistěhovat (proč nenápadně?), nebo Kapitola jedenáctá / Když se příběh tragicky zamotá, což jsme nemohli předvídat (opravdu nemohli?), nemluvě o Kapitole patnácté / Kde si naprosto vážně klademe otázku: stačí na cestu do Japonska karta Navigo? (Co je to, u všech všudy, karta Navigo?)

 

Isabelle Artusové, autorce Malého japonského krámku, se zkrátka podařil majstrštyk, neboť přiměla čtenáře (mě), aby si knížku pořídil jen na základě několika názvů kapitol. Přiznávám, že vzpomínka na soudce Ti, van Gulika a „nejpádnější argument“ v tom hrála podstatnou roli, asi došlo k přenosu sympatií.

 

Když objednaný Krámek dorazil, začetla jsem se do příběhu, abych si užila druhé, tentokrát očekávané překvapení. Bylo více než jasné, že děj jednotlivých kapitol bude naprosto odlišný od mé představy vyvolané jejich názvy. Naštěstí také opravdu byl. Trochu jsem se bála, že veselí v této knížce bude pocházet z výsměchu těm dvěma Francouzům, co si hrají na Japonce. K mé velké úlevě to bylo úplně jinak. Oba Francouzi se sice rozhodli uspořádat své životy trochu netradičně, ale rozhodně si na nic nehráli. Když se Pamela rozhodla stát gejšou z levého břehu Seiny a Thad samurajem či spíše róninem, válečníkem bez pána, byla v tom snaha jít za svým ideálem a taky najít smysl svého života. Do jisté míry i pokus dát svému životu a svým emocím řád. Jenomže jakmile se do sebe zamilovali, tento řád začal mít trhliny. Tak velkou emoci, jako je láska, je těžké ovládnout. Když se nakonec oba ocitli v Japonsku, zemi svých snů, bylo to z jiných důvodů a v jiné situaci, než si asi kdy představovali. Thad se pokusil utéct před láskou, která se podle jeho názoru k cestě samuraje nehodila, a Pamela se zase snažila Thada najít, přestože by gejša neměla být ve vleku svých vášní.

 

Zde jsem si užila třetí překvapení. Vlastně čtvrté, vezmeme-li to chronologicky, protože ještě předtím mě překvapilo zjištění, že postava milující knihy a pracující v knihovně může být tak nesympatická. Když nad tím teď přemýšlím, Thadova matka vlastně také hledala ve svém životě řád, no a organizace a třídění knih v knihovně jí ho tak nějak poskytovala. Bohužel se dokázala chovat rozumněji k těm knihám než ke svému synovi…

 

Čtvrtým překvapením bylo, že konečně někdo dal své postavě pocítit nesnadnost hledání člověka v cizí zemi. Vždycky mě naplňovalo úžasem, jak snadno v knihách a filmech někdo někoho našel, sotva si v cizině vybalil kufry (a někdy i dřív). Jenže Pamela najednou zjistila, že najít mezi miliony Japonců jednoho Bretonce není tak jednoduché. Musela zaúřadovat náhoda, anebo to byl osud?

 

I když už vím, oč v téhle knížce jde, takže další překvapení už nebudou, stejně se budu na další přečtení Malého japonského krámku těšit. Nejen pro vtip, s kterým je napsán, ale i pro zábavný rozpor mezi představou vzbuzenou názvem kapitoly a jejím skutečným obsahem. Třeba ten v Kapitole deváté / O nutnosti mít na dveřích kvalitní zárubně jako ochranu proti síle touhy. Jestli si myslíte, že jde o tamto, co si myslíte, tak ne ne ne, kdepak...

 

P.S. V tomto prvním povánočním příspěvku se přece jen něco vánočního vyskytuje – jednu z panenek na obrázku jsem dostala jako dárek k Vánocům.


>>
23.12.2021
09.12.2021
25.11.2021
<<

kalendárium