Kdysi mívali mí rodiče ve špajzu pytlík bonbonů. Byl volně přístupný a já i moje sestra, tehdy malé děti, jsme si z něho mohly kdykoliv vzít. Také jsme si braly, a to vždy jen jeden denně. No, asi jsme si někdy, výjimečně, vzaly i dva, ale to bylo skutečně jen občas. Někdy jsme si naopak nevzaly zase žádný. Nevím, jak vzniklo pravidlo „jeden bonbon denně“, ale dodržovaly jsme ho. A neměly jsme s tím žádný problém.

Když jsem poporostla, přesedlala jsem z bonbonů na brambůrky. Už jsem si pytlík brambůrků kupovala sama, nebyl od rodičů, ale stále mi vydržel dlouho. Snědla jsem pár kousků, pochutnala jsem si, a dost. Nikdo mi to nezakazoval, prostě jsem neviděla důvod sníst všechno naráz. Lepší bylo ujídat po částech, i proto, že potěšení z té dobroty vydrželo déle. Dokonce i v období pubertální nenasytnosti jsem neviděla důvod sníst všechny brambůrky najednou, a pokud k tomu došlo, dávala jsem to k dobrému jako veselý příklad své abnormální chuti k jídlu způsobené dospíváním (čti: puberťácké nenažranosti).

Nevím, kdy a kde se to změnilo. Dnes naopak nedokážu NESNÍST pytlík brambůrků na posezení. Několikrát jsem to zkoušela, párkrát uspěla, většinou ale selhala. Naštěstí tyto pokusy provozuji jen občas, tak jednou za měsíc, takže to má na mou váhu sice nějaký vliv, ale zatím nijak destruktivní.

U brambůrků mi moje neschopnost ovládnout se a nespolykat vše naráz vlastně tak moc nevadí. Kde mi ale vadí, to jsou knížky.

Jakmile rozkoušu a spolknu jeden brambůrek, už automaticky sahám po dalším. A jakmile přečtu a užiju si jednu kapitolu v knize, už automaticky načínám další. A další. A další. A další – dokud neusnu s knihou na obličeji, anebo dokud nejsem na dně pytlíku, tedy na konci knihy.

Dlouho jsem si ani neuvědomovala, že to dělám. Dokonce i když už jsem to o sobě zjistila, dlouho jsem to nepovažovala za problém. Možná proto, že jsem četla hlavně romány, kde je pohroužení se do děje nejen tolerováno, ale často i doporučováno.

Pak jsem několikrát za sebou narazila na knížku, skládající se z kratších textů, a náhle už to problém byl. Úplně stejný jako s těmi brambůrkami. Chtěla bych si je vychutnat (texty i brambůrky) postupně, po delší dobu, jenže ono to nejde. Přes všechna dobrá rozhodnutí a navzdory nejlepším předsevzetím se mi nedaří přestat po pár kouscích, knihu (či pytlík brambůrků) odložit a těšit se na zítřek či snad dokonce pozítřek, kdy zase trochu ochutnám…

Velice dobře si vzpomínám, že mi to před léty šlo, a že to bylo příjemné, to těšení se a dlouhé užívání si něčeho příjemného. Tak proč mi to, …fix!, teď nejde?

K této dlouhé lamentaci a snad i trochu samoobžalobě mě přivedla výborná knížka Václava Větvičky Herbář pod polštář. Jsou to texty jeho krátkých rozhlasových vystoupení o všelijakých rostlinách a nejrůznějších zajímavostí o nich. Nejenom že autor ví o rostlinách spoustu věcí, ale umí o nich též poutavě promluvit. Těšila jsem se, jak si tu knížku užiju, pěkně po částech, jak se s každou kapitolkou potěším a jak se pak budu těšit na další a jak mi bude Herbář milým společníkem po spoustu dní…

Sežrala jsem ten pytlík brambůrků, pardon, knihu, na dvě posezení. Dvě třetiny jeden den, poslední třetinu den následující. Mrzí mě to, neboť tak humpolácké zacházení si Herbář pod polštář rozhodně nezaslouží, a já se navíc připravila o mnoho dní radosti. Teď tu sedím, částečně si laju, částečně nad sebou lomím rukama, a marně přemýšlím, co s mým čtenářským obžerstvím udělat. Jak se stát normálním jedlíkem? Nebo ještě lépe gurmetem? Něco s tím ale udělat budu muset, jelikož od Václava Větvičky vyšly ještě další podobné knížky, a ty už bych si chtěla skutečně pomalu, postupně, labužnicky vychutnat. Jenže jak na to?