Nikdy mě nebavilo vařit, v tom jsem po babičce. Jako dospívající se mě rodičové snažili donutit učit se vařit. Neuspěli. Tedy, ne že bych neuměla uvařit vejce, ovesnou kaši, brambory a polévku z pytlíku, ale o tom, jak se vaří třeba svíčková, o tom jsem nechtěla ani slyšet. Nikdy.

Jenže, znáte to, adolescent míní a ohrnuje nos a manželství a rodičovství bez ptaní mění. Prostě s pozitivním těhotenským testem jsem svůj odmítavý postoj musela přehodnotit. Ono, já jej tedy velmi pomalu přehodnocovala již od počátku svého partnerství, ale pořád jsem to tak nějak „pytlíkovala“ od ruky a přítel, později manžel, to jedl. Jenže vyhlídka na nutnost zasytit hladového bezmocného mrňouse mě přemohla. Devět měsíců jsem s pomalu rostoucím bříškem hltala kuchařské pořady na TV Paprika a pak jsem nakoukané zkoušela u plotny. Vyšlo to, pochopila jsem základy a jakž takž jsem se naučila vařit. Tátu, rodinného kuchaře, jsem ještě pumpla o jeho „majstrštyky“ a s tím jsem si tak nějak vystačila dlouhou dobu. Kuchařské knihy mě míjely, a dokonce jsem se jich zbavovala a vůbec nechápala tu posedlost sbíráním receptů, vydáváním nových a nových kuchařských knih a stolní kalendáře s recepty mi byly pro smích. Prostě kuchařky mi nesměly přes práh, a když už do domácnosti pronikly jako dary, např. Orientální kuchařka pro moderní ženu, jen na ně padal prach na polici.

Ale Universum mi to prostě neodpustilo a víme, že odříkaného chleba největší krajíc, že? Ve zkratce, za poslední půlrok jsem si koupila několik kuchařských knih, myslím tak 6, a vím, že ještě nekončím. Začalo to tím, že jsem již byla šílená z připravování svačin do školy. Jako vážně, 5x týdně, 10 měsíců v roce vymyslet něco, co se není obligátní houska se šunkou, co se v aktovce nerozblemcá, nerozdrobí, nerozteče a nerozbije, co není „mami to příšerně smrdí“, jako chleba s vajíčkem nebo rybičková pomazánka a nad čím mladík neohrne nos, to není jen tak. S jeho nástupem do páté třídy jsem už propadala zoufalství, když tu Universum, nebo snad FB algoritmus, mi hodil záchranné lano v podobě reklamy na Velkou svačinkovou bichli. Zvědavě jsem nakoukla do ukázek, mělo to dost stran a dost receptů (190), přesah i do digitální sféry, recepty vypadaly nápaditě a jednoduše. Podlehla jsem, a když už jsem byla v tom objednávání, přihodila jsem i Velkou obědovou bichli, kterou jsem mínila používat spíš jako svou „Velkou večeřovou bichli“, protože vymýšlet večeře je taky „pěknej vopruz“ a 190 receptů je půl roku večeří. Takže to byly moje první kuchařské knihy, které jsem si kdy sama zakoupila. Pořádně jsem je prolistovala, zajímavé recepty založila barevnými lepíky a skutečně podle nich vařila. Nutno podotknout, že jsem je brala více jako inspiraci, než že bych přesně odvažovala ingredience… Ale Universum mi chtělo dát ještě jednu lekci, asi abych se už naučila vařit skutečně pořádně, a seslalo na nás potravinové alergie a intolerance. Vážení, vařit bez mléka, vajec a lepku pro puberťáka, který vařenou mrkev nesní a syrovou nemůže, pro kterého jsou jáhly fuj, nemůže ani sóju a nejradši má stripsy z KFC, to je opravdu nejvyšší level. Tady si nevystačíte s nějakým odhadováním a improvizací, tady se musí dodržovat postupy, protože jinak ta bezlepková buchta nedrží nebo je jak guma, z bezlepkových těstovin uvaříte břečku, pohankové palačinky a kukuřičné tortilly se trhají a veganský kešu sýr prostě nevyjde, darmo mluvit o bezmléčné smetanové zmrzlině. Ano, hodně už toho letělo do koše, než jsem začala pozorně číst a následovat recepty a odvažovat.  Tím pádem se v rychlém sledu u mě v knihovničce objevily tituly jako: Kuchařka bez mléka a vajec, Citlivá kuchyně, Kuchařka nejen pro alergiky, Mléko – přítel nebo nepřítel.

Už je mám všechny podrobně prostudované. A ještě si dělám zálusk na: Vaříme bez mléka a Sladké dobroty levně, chutně, bezlepkově i bez mléka a vajec aneb jak si jednoduše osladit život i bez škrobových mouk. Protože receptů, jak s netradičními surovinami vyrobit tradiční pokrmy, na které jsme v našich končinách zvyklí, které jsou rychle hotové, a přitom chutnají a nezruinují peněženku, není nikdy dost. Jednu příručku jsem dokonce objednala 2x. Pravdou je, že studováním receptů a zkušeností autorek a autorů, pravděpodobně stejně postižených, jsem se naučila už o hodně víc, nejen o vaření, ale i o potravinách obecně. A co víc, ono mě to vaření snad občas začíná i bavit. A dokonce, když se mi povede dobrý bezlepkový chleba nebo quinche, je to tak nějak větší uspokojení, než když jsem pekla z obyčejné mouky, protože s lepkem, který těsto dobře slepí a nadýchá, umí péct každý.

No, a ještě další efekty tohle všechno má. Budu potřebovat novou kuchyni, protože kromě kuchařských knih, které se utěšeně rozrůstají a které nemám v kuchyni kam dát, se mi rozrůstá i množství roztodivných ingrediencí a vybavení kuchyně o různé přístroje, nástroje, formy a cokoliv, co udělá vaření rychlejší a pohodlnější. No a konečně taky sepisuji ověřené a chutné recepty do vlastní rodinné kuchařské knihy. Pro svého syna. Koneckonců, to on se bude muset naučit pro sebe vařit. Ale nejprve se to musím naučit já. Tipy na dobré bezlaktózové kuchařky a zdroje receptů pište prosím do komentářů.

Martina