V průběhu minulého školního roku jsem zažívala každou středu nejprve hodinku anglické frustrace, abych si pak večer – či spíše už v noci – užila hodinku anglického potěšení. (Jestli si myslíte, že… když teda v noci… to potěšení… tak to ne. Tento text je přístupný i mládeži.)

Hodinka anglické frustrace pocházela ze středečního kurzu angličtiny, kterého se už léta účastním. Je to udržovací kurz – jeho cílem není mou angličtinu zlepšit (po tolika letech začínám pochybovat, zda je to možné), jako spíš udržet na dosažené úrovni. Ona dosažená úroveň znamená, že při snaze použít angličtinu trpím, neboť nejsem v řeči příliš pohotová a v gramatice dosti pevná.

Za toto anglické dobrovolné utrpení, které jsem si ukládala, jsem se večer odměňovala anglickou televizní přívětivostí. Ve středu večer totiž dávali Poirota v pověstném zpracování s Davidem Suchetem v hlavní roli

O jarních prázdninách jsem se ve středu večer podle svého zvyku usadila před televizní obrazovku, ale po úvodních titulcích jsem sebou začala nespokojeně šít. Potěšení nepřicházelo. Děj se rozvíjel, ale něco tomu chybělo. Pak mi to došlo – to ta předchozí lekce angličtiny tomu chyběla. O prázdninách se přece neučí! Chyběla frustrace, a tak jsem měla pocit, že si to potěšení, kterým ji vyvažuji, nezasloužím.

Co teď? Zrak mi těkal po okolí, nedokázal se soustředit na „nezaslouženou“ detektivku na obrazovce. Až se náhle zastavil na jiné detektivce, ležící na nočním stolku. Také Agatha Christie, ale bez Poirota či slečny Marplové – Zkouška neviny.

Sláva, zde je má frustrace! Jen musím ve vzpomínce přepnout z knižní verze na filmovou. Nepamatuji se, kdo ji vytvořil, a nechce se mi to hledat. Stačí, že vím, že tuto verzi už nikdy nechci vidět. Ne že by to byla špatná detektivka, jen už to prostě nebyla Zkouška neviny.

Ano, můžete pozměnit vlastnosti některé postavy, a bude to zajímavá hra s klasickým motivem. Můžete také zkusit změnit pachatele. Anebo podezřelého. Případně některé okolnosti. Jenomže když to uděláte všechno naráz, když výrazně změníte ne jen jednu postavu, ale i mnohé další, už toho bude moc. A jak známo, čeho je moc, toho je příliš.

Bylo toho tak moc příliš, že jsem si při první příležitosti Zkoušku neviny musela koupit a znovu přečíst, abych se ujistila, že si ten knižní příběh pamatuji dobře a že je v pořádku, že jsem byla zfilmovanou verzí naprosto vykolejená, protože jsem tam nenacházela žádný záchytný bod. Všechny vztahy, které jsem předtím navázala s postavami v knize, v tom filmu nebyly. Jako bych jela navštívit staré známé, a ocitla se mezi naprostými cizinci.

Skutečně nepříjemný zážitek, a dokonce i vzpomínka na něj byla nepříjemná. Natolik, že jsem rázem měla svou dávku frustrace splněnou a cítila jsem, že nyní potřebuji na zhojení duše trochu toho roztomilého potěšení, nejlépe při sledování detektivky s Poirotem.

Jenže po závěrečných titulcích jsem znovu na nočním stolu zahlédla Zkoušku neviny a náhle mě přepadly pochybnosti. Je mé odhalení příčiny, proč nemám jednu její filmovou verzi ráda, skutečně správné? Vybavila se mi totiž další detektivka: Cyankáli v šampaňském, kniha, kterou jsem četla, a Žlutý iris, zfilmovaná verze, kterou jsem viděla. Obě varianty jsem proto mohla dobře porovnávat. I tady došlo ke změnám, a velkým. Doslova nezůstal kámen na kameni. Postavy měly jiné vlastnosti, některé i jiná jména, změnilo se místo děje, knižní padouch ve filmu naprosto zmizel. Ne že by nebyl padouchem, prostě tam vůbec nebyl. A přesto mám obě dvě verze v oblibě a s provedenými změnami nemám žádné potíže. Tak proč mi ve Zkoušce neviny změny vadí?

Takže jsem začala pátrat a zjistila zajímavé věci. Autorka prý nejprve napsala povídku Žlutý kosatec, a její motiv pak použila v knize Cyankáli v šampaňském. Že by zfilmovali povídku, a ta byla tolik jiná než kniha? Abych to zjistila, budu si ji muset přečíst, vyšla i v češtině v souboru Potíže v zálivu Pollensa. Možná se ukáže, že tentokrát se změnami nemám problém prostě proto, že je provedla sama autorka?

No vida. Začalo to televizí o jarních prázdninách, pokračovalo přes knihu (a film) a přes jinou knihu (a film) a skončilo to u tipu na knížku, kterou si plánuji přečíst. Jak vidno, cesty knižní jsou opravdu nevyzpytatelné…

P.S. Úmysl přečíst si zmíněnou povídku jsem pojala téměř před rokem. Potíže v zálivu Pollensa jsem si od té doby bohužel ještě nepřečetla, a hned tak nepřečtu. Potíže jsou totiž nejen v zálivu, ale i u nás ve vnitrozemí. Ale až ta rekonstrukce skončí a vše se vrátí do normálních kolejí, tak se na tu povídku určitě podívám!