Nedočkavě jsem polykala jednu kapitolu detektivního příběhu za druhou, napnutá jak špagát. K odhalení pachatele už mi zbývalo jen deset stran, jen dvě stránky, už jen poslední stránka. A pak náhle záblesk a – já VÍM, kdo to udělal! Já přece tuhle knihu četla!

Chvíli jsem zírala na posledních pár odstavců, které zbývaly do závěru a které už nemělo smysl číst, a připadala jsem si tak nějak – no, ošizeně. Přišla jsem o finále, o dramatické odhalení viníka, o vychutnání si triumfu chytrého dobra nad mazaným zlem. Jako by se člověk poctivě projedl celým několikachodovým obědem a těsně předtím, než by mohl zabořit lžičku do vytouženého zákusku, mu ho někdo sebral zpod nosu.

Bylo to zvláštní, divné, a vrtalo mi to hlavou. Do oné chvíle rozpomnění bych přísahala, že jsem tu knížku v životě neměla v ruce. Vím, že si nemůžu pamatovat všechno, co jsem kdy četla, ale předtím jsem si myslela, že se mi zapomenuté přečtené bude alespoň trochu zdát povědomé, pokud se k němu dostanu znovu. Jenže nezdálo. Byla to – až do onoho záblesku – naprosto cizí kniha.

Mojí kamarádce se přihodilo něco podobného. Při přerovnávání knihovny jí vypadla z police kniha, rozplácla se na podlaze a otevřela se na straně 150, kde v ní byla uložená záložka. Zvláštní bylo, že to byla záložka mé kamarádky, ačkoliv kniha byla její babičky. Asi jsem dala svoji záložku do babiččiny knížky, pomyslela si kamarádka, protože tuhle knihu jsem rozhodně nikdy nečetla. To bych si přece pamatovala, že jsem četla takového klasika!

Jenomže vzápětí našla jednoznačný důkaz, že ji musela číst – své vlastnoruční poznámky k textu. Záložku mohl dát do knihy kdokoliv, to ano, ale vpisky její rukou tam kdokoliv udělat nemohl.

Kamarádce to nedalo a začala číst znovu od první stránky, v naději, že nějaká scéna, jméno či lokace jí připomenou, že ten příběh už četla. V době, kdy mi o tom vyprávěla, byla na straně 90, a zatím naprosto nic. Úplně neznámá kniha.

Jeden den jsme si navzájem postěžovaly na své zapomenuté knihy, a hned následujícího dne se k nám připojil další člověk se stejnými zkušenostmi. Byl to Alberto Manguel, kdo se nám ze stránek své Knihovny v noci svěřil: „Moje knihovna se skládá z poloviny z knih, které si pamatuji, a z poloviny z knih, které jsem zapomněl… Některé mi z hlavy zmizely docela, vůbec si na ně nevzpomínám, jako bych je nikdy neviděl.“

Než jsme však propadly beznaději nad takto navždy ztracenými knihami, poskytl nám autor též útěchu: „…každý čtenář těží z křehké rovnováhy mezi vědomostí a nevědomostí, vzpomínkou a zapomněním.“

Kamarádka již vyvažuje zapomenutého klasika právě čtenou Knihovnou v noci (ano, byla to ona, kdo mě na ten citát upozornil). Já hodlám dosahovat rovnováhy stejným způsobem, jen co tu knížku dočte a vrátí ji do knihovny, kde si ji okamžitě půjčím já. Jsem zvědavá, co dalšího zajímavého mi Knihovna v noci prozradí. A co všechno z ní časem zapomenu…

P.S. Tak už jsem Knihovnu v noci dočetla. Každý, koho zajímají knížky, knihovny, knihovníci a všechno kolem toho, si tam přijde na své ve vrchovaté míře. Možná (tedy určitě) bude i překvapen, kolik toho „kolem toho“ může být, a jak pozoruhodného.

Je mi jasné, že časem z Knihovny v noci zapomenu opravdu hodně, protože prostě není možné si to vše v hlavě uchovat. Co ale nezapomenu, je popis autorovy vlastní knihovny. Mít taky takovou, to by bylo!