Už dávno vím, že nemusím dočíst všechno, co číst začnu. Dokonce už dávno vím, že nemusím číst soustředěně každou větu, že dokonce můžu přeskakovat celé kusy textu. Tak proč tu dál a dál a podrobně tuhle knížku, když se mi nelíbí?

Od začátku jsem k té knížce neměla důvěru. Získala jsem ji víceméně jako přívažek při nákupu jiných knih, a takových věcí si člověk málokdy váží. Taky se mi nelíbí její obálka. Je to taková nijaká, bílá, nezajímavá věc. Ten název se mi ostatně taky nelíbí. Zdá se mi příliš… jak bych to… prostě příliš. A že to vyšlo před sedmnácti lety v rámci edice přidávané k prodávanému týdeníku (už podruhé přívažek!), to ve mně důvěru taky nevzbudilo. Čili od začátku jsem k Lidožroutům z Obchoďáku přistupovala s náručí předsudků a měli roli outsidera, kterého možná ani nezačnu číst a rovnou ho někomu daruji.

Jednoho dne jsem je přesto otevřela. Vlastně jen proto, abych nějakou tu čtvrthodinku, co mi v programu vybyla, naplnila něčím krátkým a smysluplným, v tomto případě předpokládaným rychlým potvrzením si svého negativního názoru na knížku, což mi dovolí ji po té čtvrthodince zavřít a poslat ji dál, viz výše.

Po první kapitole byla má záporná očekávání zcela naplněna. Nelíbilo se mi to. Ani po druhé kapitole se mi to nelíbilo. Třetí kapitola už malinko zaujala, ale nelíbilo se mi to. Při čtvrté se nic nezměnilo, při páté také ne.

Tak proč heršvec čtu tu knížku pořád dál? Vždyť ji nemusím číst. Nemusím dočíst to, co jsem začala číst. Nemusím číst kapitolu za kapitolou a odstavec po odstavci, tak proč to tak dál čtu?

Při šesté, sedmé i osmé kapitole jsem stále nevěděla, proč pokračuji. Při čtení deváté a desáté kapitoly se má averze ke knize ještě prohloubila. (Pro informaci, kapitol je celkem 39.) Při jedenácté cosi zablikalo, jen letmo, na okamžik, a zase zhaslo. Při dvanácté se mi konečně rozsvítilo – arašídy ve wasabi. To je ten důvod, proč čtu dál. Lidožrouti z Obchoďáku jsou jako arašídy ve wasabi.

Poprvé se ke mně arašídy ve wasabi dostaly jako darovaný dar. Kdosi je dal darem mé sestřenici, ta je vyzkoušela, dala ochutnat celé své rodině, a celá její rodina se usnesla, že tohle ne, tohle jíst nebudou. Je to strašné! Nedá se to pozřít! Ale přece to nevyhodíme. Komu to dáme? Je to ve wasabi, dáme to teda sestřenici, která má slabost pro japonské věci. Tedy mně.

Při prvním ochutnání jsem myslela, že mi upadne půl pusy. Buď ta horní, nebo ta dolní, ale jedna z nich určitě. Při druhém mi zvlhly oči. Při třetím se mi protáhly nosní dírky. Při čtvrtém mě začaly pálit dásně. Při pátém jsem začala zuřivě přemýšlet, proč to tedy proboha pořád jím?!? Při vyhazování prázdného sáčku a utírání slzících očí jsem si říkala, že tohle ne, to se nedá jíst. A pak jsem si za dva dny, když jsem šla náhodou kolem prodejny ořechů a sušeného ovoce, zakoupila dalších dvacet deka. Nedá se to jíst, ale přitom mi na tom zároveň něco chutná. Takže občas slzím, trpím, vzdychám a rukou stále sahám do sáčku pro další a další arašíd ve wasabi, dokud není dokonáno.

To samé se mi dělo s Lidožrouty z Obchoďáku. Nelíbilo se mi to, ale něco mě nutilo dát si další ořech. Vlastně pardon, další luštěninu, arašíd není ořech.

„A ty děti dole?“ […]

„Nevlastní bratři a nevlastní sestry, jsou to děti mojí matky.“

Zatímco jeho maličká tužka čmárá do maličkého notýsku, inspektor Caregga utrousí další otázku:

„A otcové?“

„Porůznu rozptýleni.“

Mrknu na něj kuchyňskými dveřmi, Caregga snaživě píše, že chudák moje maminka rozptyluje mužské.

Trvalo ještě pár dalších kapitol po oné dvanácté, než jsem mohla ukázat prstem a říct „jo, tohle je to, co se mi líbí“.

Venku je shromážděný dav a čeká, až vylítne do povětří celý Obchoďák. Protože dav je venku, doufám, že mi přenechá metro.

V metru je taky.

A pak jsem to začala v textu hledat – teda ne hledat, spíš si vychutnávat. Jedním z rysů „toho“ bylo, že to přicházelo nečekaně, a to mě na tom právě bavilo. Zkrátka autor Daniel Pennac (a samozřejmě také pak překladatelka) pracoval s jazykem tak, že se mi nelíbilo, co čtu (pálivé wasabi), ale přitom se mi líbilo, jak je to napsané (arašídy – naštěstí na ně nejsem alergická, ba přímo naopak).

…takhle mluví Lehmann, bývalý poddůstojník, v podtónu je vzpomínka na staré dobré Alsasko, kde ho vysadil čáp, který létá na ryzlink…

A chtěla jsem ještě, a ještě, a další oříšek, pardon, luštěninu… až jsem byla ve třech čtvrtinách knihy, kde wasabi došlo a začalo se mi líbit i to, co čtu.

„Neděste se, pane Malaussène, my z toho vašeho synka dostaneme.“

„To není můj syn, to je můj bratr.“

„To nic nemění na jeho zdravotním stavu.“

Po dočtení knihy mám jasno v tom, proč se mi začátek nelíbil. Rozjezd zápletky byl tak pomalý, že to dlouho vypadalo, že tam snad ani žádná není. Proto se mi také mnoho částí textů zdálo samoúčelných. Samoúčelné drastické detaily. Samoúčelná sprostá slova. Samoúčelné exaltované emoce. Teprve později – naštěstí o chlup dříve než pozdě – se to vysvětlilo. Když jsem na zkoušku otevřela Lidožrouty podruhé a začetla se do první kapitoly, najednou tam nic samoúčelného nebylo. Už jsem znala postavy, jejich důvody, příčiny dějů, takže jsem dokonce nacházela narážky na zápletku i tam, kde jsem je předtím neviděla.

Mám si proto přečíst Lidožrouty celé ještě jednou? Váhám…

A mám si přečíst i nějakou další knížku ze série o Malaussènovi? Vyšlo jich u nás víc, ale také váhám. Ano, mám chuť na další sáček arašídů ve wasabi – což o to, arašídy tam budou, ale teď, když už znám jeviště a postavy, bude tam ještě i to wasabi?