Narazili jste někdy na část textu, kterou jste se nemohli prokousat? Nemyslím v odborné literatuře, ale v běžné beletrii. Na něco, co se nedalo dál číst, ačkoliv dosud jste s textem dané knížky neměli problém? A jak to řešíte?

Asi jsou jen dvě základní řešení takové situace. Buď odložit celou knihu, anebo „odložit“ jen tu určitou pasáž. Ano, mluvím o přeskočení textu.

V mé čtenářské bublině je to s názory na přeskakování textu asi jako s názory na nošení ponožek v sandálech. Někteří to považují div ne za hřích, jiným je to šumafuk, další říkají, ať si to každý udělá tak, jak mu to vyhovuje.

Co se týče mého názoru na přeskakování textu při čtení, je třeba ho rozdělit na dva. Na názor na přeskakování u ostatních čtenářů a názor na moje přeskakování.

Přeskakování u jiných čtenářů mi bylo od začátku buď úplně šumák, anebo jsem si říkala, že se tím sice ti přeskakovači připravují o určitý zážitek z četby, ale když jim to tak vyhovuje, tak ať si klidně přeskakují.

Ovšem můj názor na to, jestli já sama mám při čtení přeskakovat nebo ne, prošel diametrální proměnou. Nikoliv postupně, ale naráz. Stalo se to kdysi na škole, a dodnes si pamatuji, při které knížce k tomu došlo: Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga.

Tenkrát, když jsem Chrám začínala číst, jsem ještě chovala dvě skálopevná čtenářská přesvědčení. První říkalo, že vše, co autor do knihy napíše, je důležité pro děj a vyznění knihy. Druhé říkalo, že – právě kvůli tomuto prvnímu přesvědčení – musím přečíst to všechno, co do knihy autor napsal. Vlastně tu bylo ještě i třetí přesvědčení – že si z toho přečteného mám také co nejvíce zapamatovat.

Jenomže jak se ukázalo, Chrám matky Boží v Paříži obsahuje mimo jiné také nečitelnou, přesněji řečeno pro mě nepřečtitelnou kapitolu s názvem  Paříž z ptačí perspektivy. Tam jsem se naprosto a beznadějně zasekla. Předchozích více než sto stran jsem přečetla bez problémů, ale najednou to nešlo dál. Prostě nešlo. Nejpozději v pátém odstavci se mi myšlenky rozutekly, a když jsem je zase sehnala dohromady, zjistila jsem, že vůbec nevím, co čtu. Zkoušela jsem to opakovaně. Poctivě druhou kapitolu od začátku, soustředěně… a znova… a znova… a ne, nešlo to. Druhá kapitola byla špunt, který tok četby definitivně ucpal.

V čem je zádrhel, to bylo jasné, nemusela jsem po důvodu pátrat. Ona ta kapitola je totiž přesně o tom, co říká její název. Popisuje Paříž z výšky, a přitom přidává spoustu historických detailů. Ve všech těch názvech ulic a budov, které neznám, jmen, která mi jsou zčásti jen povědomá z dějepisu a zčásti ani to ne, v popisu toho, kam vede která ulice a jak, jsem se prostě naprosto beznadějně ztratila.

Možná kdyby to byl popis Brna nebo Prahy, které tak trochu znám, dokázala bych se při zmínce o nějakém význačném kostelu či ulici aspoň trochu zorientovat a uvědomit si, o čem se mluví. Jenže Paříž, a ještě ke všemu historická Paříž, je pro mě neznámé území. Její popis byl jako zduřelé cvičení prostorové představivosti a prostě se mi nedařilo si v mysli vybudovat obraz historické Paříže se všemi popisovanými detaily. Bylo toho prostě moc. Přes třicet stran. Čtete dobře, třicet stran! To se v paměti udržet nedá, to bych si musela ten plánek Paříže kreslit na papír!

Byla jsem v pasti. Chrám Matky Boží v Paříži jsem musela dočíst a napsat o něm do čtenářského deníku, a přitom jsem se, navzdory vší své snaze, nemohla dostat přes tuto konkrétní kapitolu. Byla jsem zoufalá – u nás se na čtenářský deník hodně dbalo, tvořil velkou část závěrečné známky, a nenapsat o Chrámu Matky Boží v Paříži se zdůvodněním „nedočetla jsem to, protože jsem nezvládla místopis Paříže“ by mi určitě neprošlo.

Ve chvíli nejvyššího zoufalství se moje přesvědčení číslo dvě a hned po něm i přesvědčení číslo jedna začalo drolit. Pro jistotu jsem zkusila Paříž z ptačí perspektivy ještě jednou. Jakmile však autor vystoupal po spirále schodiště na věž a začal obdivovat a popisovat pod ním ležící město, moje soustředění opět udělalo puf! a rozplynulo se v dým. Zároveň udělalo žuch! i přesvědčení číslo dvě i jedna a rozpadlo se v prach, následováno objevným, svěžím a jásavým zjištěním: čtení není NEVYHNUTELNOST! A to ani v případě povinné (ano, tenkrát byla ještě „povinná“) školní četby! Koneckonců kdo pozná, že jsem ten či onen odstavec přeskočila? Pokud to není detektivka a v onom odstavci není závažný důkaz proti zločinci, nepoznám to ve výsledku ani já.

Nově zrozený a osvobozený čtenář ve mně se zatetelil štěstím a již bez výčitek svědomí začal obracet jeden list za druhým, aby se dostal na konec té špuntovací kapitoly. Tolik přeskočených stránek! A hned při prvním oficiálním přeskakování! Asi proto jsem si tento okamžik zapamatoval dodnes. Ačkoliv okolnosti mnoha jiných poznání, ke kterým jsem v životě čtenářském i nečtenářském došla, jsem naprosto zapomněla, tyto mám stále živě před očima.

O pár let později se mi rozdrolilo a rozpadlo v prach i to třetí přesvědčení, totiž že si má čtenář v průběhu čtení pamatovat co možná nejvíce z toho, co autor v knize píše, aby čtení dávalo smysl. I tady si kupodivu vybavuji situaci, přesněji knihu – byli to Literáti a mandaríni. Kdo je četl, ten rozumí… No ano, něco je třeba si zapamatovat. Ale všechno? To opravdu ne.

Teď, po tolika letech, že už se mi ani nechce přiznat, kolik že už jich uplynulo, je mi jasné, že Victor Hugo psal svou Paříž z ptačí perspektivy ne jako učební text, který se mám naučit nazpaměť, nýbrž pro pobavení. Že popis historie může být také zábavný, to jsem také poznala (anebo se naučila oceňovat) až mnohem později.

Myslím, že Chrám Matky Boží v Paříži si už jako dospělý čtenář nikdy nepřečtu, přestože je ve všeobecné shodě řazen do pokladnice světové literatury. I tak pro mě zůstane důležitým momentem mého čtenářství, dějištěm poznání, že není třeba číst vše a že přeskakování textu nemusí být zas až tak špatná praktika. Takže ona ta povinná školní četba nakonec přece jen byla užitečná.