Ostřinec aneb Četba rozostřeným okem

Vyšlo: 18.01.2024
Autorka: Marta
fotka knihy...

„Takže nic nového,“ řekla moje oční po vyšetření. „Dioptrie jsou stále stejné, a pak je tam ten šedý zákal.“

 

„JAKÝ ŠEDÝ ZÁKAL?“ zařvala jsem překvapením.

 

Vzhledem k tomu, že moji oba rodiče šedý zákal mají, tak nějak jsem předpokládala, že mě to čeká rovněž. Ale až tak za deset patnáct let, ne teď!

 

Byla jsem tou zprávou zaskočená natolik, že jsem se ve skutečnosti na žádné zařvání nevzmohla. Vykřikla jsem jenom v duchu, majíc rozkapané oči vykulené a hlasivky paralyzované. Když jsem překonala své ustrnutí, polohlasně jsem pípla: „Jaký šedý zákal?“

 

No prostě mám šedý zákal. Na obou očích. Ale šedý zákal je na hodně let, zatím se nemusím bát, že by mě brzy čekala operace, těšila mě oční.

 

To bylo loni.

 

„Tak mi přečtěte, co vidíte,“ řekla při letošním vyšetření oční a rozsvítila optotyp.

 

„Nevidím nic,“ odvětila jsem. Nebyla to tak docela pravda, viděla jsem různě veliké šedivé skvrny na světlém podkladu, ale bylo mi jasné, že na to se oční neptá.

 

„Ani jedno písmenko?“ snažila se oční.

 

Snažila jsem se také. „Když takhle natočím hlavu… a takhle ji nakloním… tak to poslední písmenko na druhém řádku by mohlo být P… nebo R... nebo možná B.“

 

Ukázalo se, že některé šedé zákaly se chovají jinak než jiné, takže navzdory loňskému ujištění mě brzy čeká operace.

 

Tentokrát jsem verdiktem vlastně ani překvapená nebyla. Zhoršené vidění jsem v posledním půlroce registrovala denně. Zakopávala jsem o obrubníky, protože jsem neodhadla (neviděla) jejich skutečnou výšku. Šourala jsem se nejistě ze schodů, protože se mi nedařilo správně rozeznat jejich hrany. Na některých byla bezpečností žlutá čára – teď jsem konečně pochopila, jak je důležitá! Některé okraje předmětů se mi oproti určitému pozadí nedařilo zaostřit a viděla jsem je dvojmo. Na noční obloze jsem se kochala dvěma, někdy i třemi Měsíci. A můj mozek – vidíme a čteme přece mozkem, ne očima – mi začal číst ne to, co kde bylo napsáno, ale to, o čem si myslel, že je tam napsáno.

 

Občas to bylo zábavné, občas matoucí. V práci mi přišel e-mail s předmětem „parádnice“ (plán práce). Obědové menu mi nabízel podivný podnik „Budíček“ (po bližším ohledání starý známý Bufáček), v potravinách stál na regálu „rajský protokol“ (protlak), na plakátu venku byla inzerována „Tříkrálová šunka“ (sbírka) a v televizním programu doporučovali ke zhlédnutí „Octomilky před katastrofou“ (okamžiky).

 

Moc jsem si s těmito „přeřeky“ hlavu nelámala, brala jsem je jako drobné dočasné potíže, které mi budou vyplňovat čas do operace.

 

Čas do operace mi samozřejmě stále ještě také vyplňuje zaměstnání, běžné denní povinnosti a běžná denní potěšení, včetně čtení. Zdá se mi, že čtu v posledních pár měsících o trošku víc než jindy. Po operaci budu nějakou dobu bez možnosti čtení, a i když to bude jen pár dní, nějak mě to asi podvědomě nutí načíst si „do zásoby“.

 

Takže jsem minulý týden vypnula televizi, která nabízela pouze několikáté opakování několika detektivek, a otevřela knihu Ostřinec, prvotinu Jana Ruppa.

 

Knížka je to poměrně útlá, nějakých 120 stránek, čili se dalo předpokládat, že to bude čtení na jeden večer, zejména když mám teď velkou chuť číst.

 

Chuť číst mi ještě zvětšil jeden detail z anotace na přebalu: „Nádraží, hospoda, kostel, cukrárna, taxislužba, policie, knihovna, telefonní budka – ani jedna z těchto základních městských institucí nefunguje jako jinde,“ psalo se tam. Potěšilo mě, že knihovna je tu řazena mezi „základní městské instituce“ (sice spolu s cukrárnou a telefonní budkou, ale což), a byla jsem značně zvědavá na to, jak neobvykle může fungovat knihovna. Zvlášť ve městě, které bývalo bohaté díky těžkému průmyslu a nyní je kvůli témuž v úpadku. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky a kreslila obraz procovské knihovní budovy postavené v době slávy, v níž se nyní v poloprázdných regálech prohání vítr a (pozor, přijde slovní hříčka!) staré listy. Nebo knihovny dodnes k prasknutí nacpané starými ročníky časopisu „Lomy, doly, vrty“ a několika sty výtisků „Jak se kalila ocel“, které se bortí pod vlastní vahou a v nižších vrstvách se začínají za nepřístupu vzduchu měnit v uhlí. Nebo knihovny plné reprodukovaného hluku, protože horníci a hutníci nejsou zvyklí na ticho na pracovišti a v běžném knihovním poklidu se stávali frustrovanými a roztržitými a nebyli si schopni vybrat nic ke čtení...

 

Utnula jsem svou fantazii a ponořila se do fantazie autora, zvědavá, jak knihovnu pojal on. V knize se postupně objevovaly v anotaci zmíněné „instituce“ a také některé nezmíněné, například traxi (které nelze zaměňovat s taxi), avšak stále jsem vyhlížela zejména onu knihovnu. V druhé části knihy se navíc rozvinulo poněkud nevázanější nakládání s češtinou. Zaradovala jsem se, protože to vypadalo, že knihovna bude nejen podivně fungující, ale též podivně popsána.

 

Proto když jsem se dostala na poslední stránku Ostřince a knihovna stále nikde, cítila jsem se podvedená. Jaktože tu není to, na co jsem se nejvíc těšila? Vždyť je v anotaci knihovna výslovně zmíněná! Znovu jsem koukla na záložku přebalu: „…cukrárna, taxislužba, policie a telefonní budka…“  

 

Knihovna nikde. Čtu znovu. Knihovna stále nikde. Sundávám si brýle a strkám knížku tak blízko k očím, že mi nos jede při čtení po papíru – takto vidím ještě pořád dobře, navíc teď čtu pro jistotu i pomalu a pozorně. Knihovna nikde.

 

Jsem z toho stejně vykolejená jako loni, když jsem se poprvé dozvěděla o svém šedém zákalu. Přísahám, že tam byla! Opravdu tam byla, když jsem si tu anotaci četla! Tedy… můj mozek ji tam četl, čteme a vidíme přece mozkem. To by ale znamenalo, že můj mozek už nejen dělá „přeřeky“, ale přímo si vymýšlí. Obešel mě mráz a raději jsem tuto myšlenku hned zaplašila. Nemá cenu dělat závěry, a ještě ke všemu závěry, které mi vůbec nejsou milé, z jednoho náhodného případu. Ostatně celý den jsem mezi knihami, pracovně i soukromě, tak není divu, že moje hlava vidí knihy i tam, kde nejsou…

 

Abych se nepříjemné pachuti ze zážitku s neexistující knihovnou vzpamatovala, nahodila jsem si rychle v počítači koncept tohoto příspěvku o Ostřinci. Uložila jsem ho na flešku a klikla na „Vysunout Flash Disk“.

 

„Nyní lze hardware poměrně bezpečně odebrat,“ oznámil mi počítač.

 

Zařvala jsem úplně stejně jako při první zprávě o mém šedém zákalu. To znamená jen v duchu, ale zato strašně. Už zase! Už zase čtu slova, která neexistují! Jsem v háji! Nemůžu číst! Nemůžu pracovat! Nemůžu nic! Pomoc!

 

Nebo… Nebo že by snad… I v našem městě byl jeden podnik těžkého průmyslu… a už skoro není… že by stejné pokřivení reality, které ve velkém proběhlo  v Ostřinci, z tohoto důvodu občas nastávalo v malém i u nás? Anebo snad tuto deformaci způsobuje samotná kniha ve svém blízkém okolí? Přebal je v její blízkosti stále a při psaní konceptu ležela hned vedle počítače… Hmmm. Tuto hypotézu by to chtělo ověřit. Budu knížku pro jistotu ostřížím zrakem (no dobrá, šedozakaleným zrakem) sledovat, a případně dám vědět…


>>
04.01.2024
14.12.2023
30.11.2023
<<

kalendárium