Pan Lišák má knihy rád aneb Revizora v autobuse potkati…

Vyšlo: 01.02.2024
Autorka: Marta
fotka knihy...

Kdysi dávno, pradávno, kdy ještě lístek na autobus k rodičům stál pět korun, jsem si z nudy začala číst letáky vylepené na sklech onoho autobusu. Na jednom z letáků stálo upozornění, že na jízdenky začal být tisknut QR kód a tak se cestující žádají, aby jízdenky nepřehýbali nebo nemačkali, aby při kontrole bylo možné kód správně načíst.

 

„Hi hi hi, revizor bude načítat QR kód,“ smála jsem se v duchu od té doby pokaždé, když jsem jela k rodičům a brala si u řidiče jízdenku. „He he he,“ uchichtávala jsem se pro sebe, když jsem si pak dávala jízdenku do kabelky, „nepřehýbat a nemuchlat kvůli kontrole revizorem.“ Stal se z toho takový mnohaletý zvyk.

 

Jednoho dne, po tak dlouhém čase, že lístek na autobus už stál korun deset, jsem si opět odebrala u řidiče jízdenku (hi hi hi) a dala si ji do tašky (ha ha ha). Na příští zastávce přistoupil do autobusu takový nijaký mladíček. Sotva se autobus znovu rozjel, mladíček odkudsi vytáhl takovou tu krabičku, přistoupil ke mně a pravil: „Kontrola jízdenek, prosím.“

 

Kdybych před sebou uviděla bájného jednorožce, anž v hubě žmoulá čitelný a funkční návod na výrobu kamene mudrců, nemohla bych být překvapenější. Jízdenku jsem samozřejmě bez problémů předložila, ale ani celá následující desetiminutová cesta autobusem nestačila, abych se ze svého překvapení vzpamatovala.

 

„Neuvěříte, co se mi právě teď přihodilo, ahoj, ahoj, ahoj, ahoj, ahoj,“ vychrlila jsem, když jsem vrazila u rodičů do kuchyně (na návštěvě u našich byla právě také moje sestra se svými syny, proto to mnohonásobné „ahoj“). „V autobuse mě kontroloval revizor!“

 

Všichni na mě zírali v úžasu. Oba synovci proto, že od narození žijí v mnohem větším městě než my, v městě, kde je hustší městská doprava a tím pádem také hustší výskyt revizorů. Rodiče a sestra na mě zahlíželi částečně užasle, částečně závistivě, protože znali frekvenci naší MHD typu „ve špičce jednou za hodinu, mimo špičku sem tam někdy“ a za svůj život tu ještě nikdy revizora neviděli. To jen já jsem měla tu kliku! Popsala jsem jim, jakou měl hřívu a roh a jak držel návod na kámen mudrců, chci říci jaké měl vlasy a tričko a jak držel takovou tu krabičku, ale myslím, že mi jeho existenci tak trochu nevěřili do té doby, než ho sami potkali. Tedy rodiče. Sestra mezitím opět odjela do svého velkého města, takže se s ním minula a musí se stran jeho výskytu spoléhat jen na naše slovo.

 

A proč o tom píšu v souvislosti s knížkami? Vteřinku, hned k tomu dojdu.

 

Často jsem slýchávala nebo čítávala, jak se někdo do nějaké knihy „zamiloval“. Byla jsem vždy k takovým vyjádřením spíše skeptická, brala jsem je jako nadsázku. Být nadšená z knihy, číst ji s potěšením, oblíbit si nějakou postavu, to samozřejmě ano. Ale milovat? Milovat, to je obrovský cit, který lze mít k živé osobě, ale k neživé věci? Nepravděpodobné. Vysoce nepravděpodobné.

 

Jenže stejně vysoce nepravděpodobný byl i revizor v naší MHD (už jsme u toho), a přesto jednoho dne, který se zpočátku nijak zvlášť nelišil od jiných, přistoupil do stejného autobusu, kterým jsem jela i já. A stejně tak jsem jednoho dne otevřela dětskou knížku, která se zpočátku nijak zvlášť nelišila od jiných dětských knih, a potom…

 

Jelikož mě zajímají knihy, zajímají mě rovněž knihy o knihách. Kromě těch odborných i beletristické, včetně dětských. Když jsem narazila na knížku Pan Lišák má knihy rád, neváhala jsem se zakoupením ani chvilku. Jenom s tím přečtením jsem musela počkat na později. Z pracovních důvodů jsem v té době musela číst spíše ty odborné knihy o knihách než ty dětské, a to částečně i ve volném čase. A pak jsem se konečně dostala k tomu, abych Pana Lišáka otevřela, načež…

 

Co vám budu povídat. Miluji tu knížku! Miluji opravdově, bláznivě, nekriticky, naprosto! Snad nikdy mi nepadla nějaká knížka tak do noty jako tato. Jako by ji Franziska Biermannová psala přímo pro mě! Už jenom ten nápad, že když má někdo knihy rád, že když je doslova žere, tak je doslova žere! To by asi na zamilování nestačilo, jen snad na  takový ten zanícený obdiv, ale ona ta knížka pokračuje dál a situace se rozvíjí, jak by mě asi nikdy nenapadlo, chudák Lišák shání čtivo k sežrání kde se dá (reklamní letáky nejsou právě výživné!) a pak to ještě graduje a ještě, ale já nechci prozrazovat moc, protože tu knížku miluju a chci, aby si ji přečetli, pobavili se a zamilovali se do ní i další čtenáři!

 

Už je to pár měsíců, co jsem se takhle bláznivě zamilovala, fakt jako puberťačka. Mám i podobné příznaky. Připitomělé se chichotám, když na tu knížku myslím, a ani nechtějte vědět, jak hloupě se šklebím (já tomu říkám mít na tváři něžný láskyplný úsměv), když tohle píšu. Neustále bych o téhle knížce mluvila, nejčastěji s těmi, koho to vůbec nezajímá. A samozřejmě v superlativech. Protože můj vyvolený, pan Lišák, je samozřejmě nejlepší na celém světě a kdo to nechápe, ten je stará zapšklá konzerva, co nepřeje naší mladé čisté lásce! Miluji prostě tu knihu! Miluji její autorku, miluji nakladatele a překladatelku, kteří ji uvedli na český knižní trh, miluji knihkupce, kteří ji prodávali, a toho, kdo ji po přečtení znovu prodal, miluji antikváře, který ji dal do své e-shopové nabídky, miluji pošťáka, který mi ji přinesl domů.

 

Předpokládám, že jako u všech lásek ta divoká, úchvatná, omračující fáze zamilovanosti časem přejde. Ovšem na následující období souladu a pevného přátelství se těším neméně. Neboť pan Lišák, to je panečku někdo. To je ten pravý knihomol! Ne, mol ne. Spíše žrout. To také ne. Už to mám – je to knihgurmet!


>>
18.01.2024
04.01.2024
14.12.2023
<<

kalendárium