Snadněji se na to myslí než reaguje. Ono to totiž neznamená vykašlat se na všechno, ale jasně si stanovit priority. To celkem zvládáme (i když i zde jsou rezervy). Problém nastává v genech. Některé „věci“ jsou tak hluboko zakořeněné, že i když víte naprosto bezpečně, že by pro váš život bylo to nejlepší mít je tam, kde slunce nesvítí (viz název knihy), není to možné. Je to dědictví, které tvoří naši osobnost a zlomit ho by mohlo znamenat zlomit sami sebe. Stát se někým úplně jiným. To ovšem nebude, to, co žádáme.

Příklad. Loučila jsem se s kolegy v práci. A ano, mohla jsem to mít úplně někde. Koneckonců byla jsem tam poslední den. To bych však nebyla já. Výsledkem bylo:

-          4 plechy cupcaků (a já neumím moc dobře krémy)

-          4 plechy lineckého

-          5 plechů sýrových koleček

-          3 plechy sýrových bochánků

-          za pomoci partnera – 3 plechy točenek

-          za pomoci partnera – 3 plechy jednohubek

-          13 ručně vyráběných rozlučkových přání včetně rozlučkového textu

Záleželo mi na těch lidech. Bylo to hodně práce. Samozřejmě v časovém presu. V podstatě i zbytečně. Byť se všechno snědlo (během půl hodiny!) a přání měla úspěch. Ale také jsem viděla ty udivené pohledy jako to se ti vážně chtělo? Tos vážně nekoupila?

Ne, ačkoliv výsledek by byl stejný – vše sežráno. Nebyla bych to já. Raději jsem se stresovala s výrobou. než abych to jen tak odbyla.

Já jsem si totiž po přečtení této knihy všimla, že ty principy zde uvedené už přirozeně aplikuji. Sice mám ještě stále na čem pracovat, ale obecně jsem si na ně v průběhu života a jeho nedokonalostí přišla sama. To, na čem si trvám a nikdy mi nebude jedno, je součástí mé nejhlubší podstaty, kterou měnit nehodlám. Ačkoliv mě následně někteří litují a v jejich očích shledávám nesouhlasné, soudící výtky. Jo, byla bych uvolněnější, ale úplně jiná.