Kdysi to bývalo jednoduché. Vyšší dioptrie způsobovaly, že můj ranní pobyt v koupelně byl zcela bezproblémový. Mohla jsem se dívat do zrcadla beze strachu z toho, co tam uvidím. Té rozmáznuté skvrny se nemohl leknout nikdo.

Po nedávné operaci šedého zákalu mi ale klesy i dioptrie a nyní se občas ráno zarazím, cože to v zrcadle vidím. Ještě pořád jsem si nezvykla, že teď už opravdu (docela dost) vidím. Takže to rozespalé mátožné cosi, co na mě zírá, tam nečekám. A žasnu.

Už nevím, kdo řekl, že kniha je něco jako zrcadlo – čtenář v ní uvidí jen to, co prožil, co cítí, jak je nastavený. Platí to samozřejmě pro všechno umění, proto se názory na obrazy, sochy, básně, písničky a samozřejmě i ty „naše“ knížky tolik liší. Každý v tom vidí něco jiného, protože každý jsme jiný.

Takovým nečekaným zrcadlem se mi nedávno stala kniha Akta Spellmanová od Lisy Lutzové. Žádné zrcadlo jsem rozhodně neočekávala, protože z anotace se to jevilo jako zábavné čtení o jedné americké rodině, která se živí soukromým detektivčením.

Tak jo, něco takového zábavného nenáročného jsem si právě chtěla přečíst, tak jsem se do toho pustila.

Ale ano, bylo to dobré, vtipné, zajímavé, v podstatě podle očekávání. Postavy a jejich vztahy byly důvěrně známé, určitě taky o někom takovém víte. Například rodiče, které spojila společná práce: „V roce 1974 při rutinním sledování pro jistou pojišťovnu, které ho zavedlo do parku Dolores, si Albert všiml hezké brunetky schované v keřích podél tramvajových kolejí… Přistoupil k ní, ale udělal to buď příliš rychle, nebo přistoupil příliš blízko (ani jedna ze zúčastněných stran dnes již neví přesně) a dostal kolenem do podbřišku. Otec později říkal, že jakmile ustoupila bolest, zamiloval se.“

Také je tu jedno vzorné dítě a druhé, které si pozornost nesjednává vzorností, ve které nemůže konkurovat prvnímu, nýbrž zlobením. Vypravěčem je právě to zlobivé dítě čili Isabela: „Protože David ovládal trh s dokonalostí, já jsem musela rubat v nejhlubších vrstvách své nedokonalosti. Občas se zdálo, že se v našem domě používají jenom dvě věty: »Výborně, Davide!« a »Co tě to napadlo, Isabelo?«"

Potom se tu objeví strýček Ray, který byl zpočátku také vzorný, ale pak se stalo cosi nehezkého a je z něj najednou rodinná potíž. Rodinu doplňuje třetí dítě, s velkým věkovým odstupem od prvních dvou, takže poněkud protežovaný benjamínek jménem Rae, které se tomu strýčkovu podobá ne pouze náhodou.

Hodně se mi líbilo, že tihle všichni byli normální. Vlastně teda byli nenormální, protože být soukromým detektivem (ano, i Rae se věnovala této profesi, a sledovala lidi dřív, než se pořádně naučila číst) není právě běžná, tedy normální profese. Byli ale normální v tom, že všichni měli své dobré stránky i vady. Že s těmi vadami žili a nesnažili se předstírat, že žádné nemají. Že navíc žili jako rodina. To znamená, že nedávali ruce pryč od problémového člena, ať už to byla Isabela ve svých pubertálních (i postpubertálních) letech nebo strýček, rozhodnutý různým způsobem ničit svůj život, zejména karbanem a alkoholem: „Strýček Ray je náš průšvih,“ řekl otec. „Budeme po něm uklízet, ať se nám to líbí nebo ne.“

Nejvíc jsem držela palce Isabele, aby svůj život konečně zvládla. Ostatní taky dělali chyby, ale Isabela se přímo výslovně sabotovala. V prvé řadě ve vztazích, jak o tom svědčí její seznam expartnerů (ano, vedla si různé seznamy, od svých dětských schválností vůči bratrovi po právě zmíněné expartnery). Ale i v tom ostatním životě si úspěšně bojkotovala možnosti cítit se dobře, neřkuli šťastně. Možná znáte taky někoho takového. Já jo, protože mám tu a tam pocit, že se taky v něčem sabotuju. Třeba v odevzdávání věcí včas se sabotuji běžně. Můžu mít všechno vyplněné, podepsané, případně i orazítkované dva měsíce dopředu, ale stejně s tím poběžím na podatelnu, na poštu nebo ke skeneru a e-mailu na poslední chvíli. Nebo si teď v poslední době bojkotuju hubnutí. Koupit si místo paprik a rajčat, pro které jsem původně do obchodu šla, velké balení Nugety a slaných mandlí, to už je řádná sabotáž.

Knížka nekončí tím, že by se dalo říct „a žili šťastně až do smrti“. Mnozí tam leccos zažili a pochopili, leccos budou muset v životě ještě zažít a pochopit. Třeba Isabela už sice začíná tušit, proč se bojkotovala a stále ještě bojkotuje (viz její úvaha „bude on můj příští expartner“?), jenomže ještě neví, co s tím, jak z toho ven.

Docela mě zajímalo, co si o Isabelině sebesabotáži myslí ostatní čtenáři, takže jsem si na jednom webu našla komentáře. Nebylo jich tam moc, ovšem vzácně se shodovaly v tom, že jde o nenáročné čtení: „kniha byla velmi oddechová“, „odpočinková kniha“, „oddechové čtení“, „oddechová četba“…

Velmi oddechová? Se všemi těmi potížemi a lidskými zádrhely?

Copak to tam nikdo neviděl? Nikdo si nevšiml, co Isabela vlastně dělá? A pak mě napadlo – co když to tam nikdo z nich neviděl, protože nikdo se takhle k sobě nechová, nesabotuje své štěstí a spokojenost? Co když to pro ně není zrcadlo, ale je to zrcadlo PRO MĚ? Jestli ano, tak tenhle pohled do zrcadla mě tedy fakt zarazil. Asi mou další knihou, kterou si přečtu, bude něco o tom, jak se nesabotovat.