Autorka: Marta
Vedly jsme zásadní (čti zábavní) rozhovor týkající se knih, když tu kamarádka pravila: „Ša-ča.“
Poté se začala hihňat a očividně čekala, že učiním totéž. Na můj lehce udivený pohled reagovala slovy: „To je přece z Adaptace není legrace. Ne, z toho druhého, Ne, z Adaptace!“ Můj udivený pohled se změnil z lehkého na těžký. Kamarádka to správně pochopila a jala se mi situaci vysvětlovat, přesněji převyprávět mi úryvek z knížky, kterou jsem očividně nečetla. A druhý den mi přinesla k přečtení obě knížky.
Naprosto jsem ji chápala. Když člověk použije nějakou narážku, jedno jestli scénu z filmu nebo úryvek z knížky, tak očekává porozumění tomu, na co naráží, naladění na stejnou notu, případně i další citování, jako důkaz, že ten druhý ví a zná, o co tu jde. Jenže když neví a nezná, je to těžké.
Jak je to těžké, to vím z vlastní zkušenosti. Jak ráda bych v některých situacích zvolala „Copak to tu děláte?“ a čekala vědoucí pousmání, případně přitakávací odpověď „Hrajeme si na řidiče!“. Jenomže, jak se zdá, tu francouzskou komediální minisérii nikdo neviděl a nikdo netuší, kterou scénu mám na mysli.
V sérii šlo v podstatě o to, že jistý starší pán – dnes bychom asi řekli „ve vyšším středním věku“ – přišel o práci a přítel mu nabídl koupi luxusního auta. Prý aby si vydělával jako luxusní řidič pro luxusní zákazníky. Humor v jednotlivých dílech samozřejmě vycházel z toho, jaké různé podivné zákazníky vozil a do jakých různých podivných situací se dostával. Zásadní pro mě ale byl díl první, kdy onen starší pán to auto kupoval. Jeho přítel s ním nacvičoval chování k zákazníkům, ale ne v autě, nýbrž na trenažéru sestávajícím ze dvou židlí, co si postavili do pokoje. V jednu chvíli vevlála do místnosti manželka přítele, umělecky založená osůbka, pozdravila a optala se:
„Copak to tu děláte?“
„Hrajeme si na řidiče,“ odpověděl její manžel.
„To je výborné,“ na to manželka. „A kdo vyhrává?“
Občas prohodím „Copak to tu děláte?“, ale zatím mi nikdo „Hrajeme se na řidiče“ neodpověděl. Stále doufám, že snad někdy někdo přece jen tak odpoví, a já budu moct vítězoslavně pronést: „A kdo vyhrává?“ Jenomže zatím je má naděje opakovaně zklamávána…
Takže jsem si knížky, co mi kamarádka půjčila, přečetla poctivě a obě, abych příště mohla na její „ša-ča“ patřičně reagovat a uchránila jí od podobné truchlivosti, jakou zažívám já.
Obě knížky napsal Bohumil Bezouška (ano, ten herec a bavič) a ilustroval Miloš Nesvadba. Chronologicky první se jmenuje Tajnosti zákulisí a je v ní spousta historek o hercích a dění v divadle různého žánru. Není divu, že pokračování Adaptace není legrace vyšlo v edici Humor do kapsy. Vyšlo v roce 1977, odtud také ta „adaptace“ v názvu – v roce 1977 byla zahájena rozsáhlá několikaletá rekonstrukce a adaptace historické budovy Národního divadla. Historky a povídání, které obsahuje, je lepší si přečíst v původním znění, nemá cenu je tady převypravovat. Místo nich popíšu, k čemu mě čtení Adaptace přivedlo. Přivedlo mě k zjištění, že požár Národního divadla je fejk.
No dobrá, nekamenujte mě, vyjádřím se přesněji: všechny dobové obrázky s požárem Národního divadla jsou fejk. No jo, je to tak. Při čtení Adaptace jsem si vybavovala obrázky, které jsem z oné rekonstrukce kdysi kdesi zahlédla a na kterých byly víceméně jen obvodové zdi divadla a mezi nimi obrovská díra. „To je obraz zkázy skoro jako po tom požáru,“ říkala jsem si, a pak mi to nedalo a hledala jsem si obrázky k požáru, abych obojí porovnala. U některých obrázků byly i texty a z jednoho z nich vysvítalo, že nikdo tehdy požár nevyfotil. Jenže čtenáři novin obrázky chtěli. I vzali nakladatelé staré vyobrazení rozestavěného divadla, nechali přimalovat plameny a stříkačky stříkající na divadlo (i když tehdejší stříkačky by tak vysoko a daleko nedostříkly, nebyly toho technicky schopné) a tyto upravené nepravdivé obrázky jsou to, jak požár ND od té doby známe.
No vidíte, kam až mě „ša-ča“ zavedlo.