Nemám ráda produkty s medailemi. Moje zkušenost říká, že to jsou buď medaile fiktivní, anebo sice pravé, jenomže ne z oblasti, kterou bych ocenila. Třeba takový bestseller. Možná se dobře prodává, ale to neznamená, že se také dobře čte.

           Tudíž i Zátiší s kousky chleba se zlatou plackou na obálce mi nejprve spustilo program „ne ne ne, to mě zklame“. Jenomže hned vzápětí jsem zjistila, že se mi moc líbí obálka knížky. No bodejť by ne, vždyť to byla reprodukce něčeho, co jsem si chtěla vyhledat, ale zapomněla jsem na to. Děkuji za připomenutí. Moje zkušenost říká, že co neudělám hned, případně si okamžitě nezapíšu, na to zapomenu. A teď se to potvrdilo.

            Začala jsem číst s určitou opatrností, to kvůli té placce s oceněním, ovšem brzy jsem zjistila, že čtu a čtu… prostě čtu. To už se mi dlouho nestalo, že jsem četla, aniž bych si uvědomovala, že čtu. Moje zkušenost říká, že v takovém případě je to moc dobrá knížka, která je napsaná způsobem, jenž se mi líbí. Na druhou stranu mi moje dlouholetá čtenářská zkušenost říká, že „není všem dnům – v tomto případě stránkám – konec“ a že začátky knížek bývají zhusta báječné, protože autor se rozjíždí a je okouzlen magií slov a tvorbou příběhu, který se mu vylupuje pod rukama. Ovšem později ho dožene nutnost nějak dál rozvíjet příběh a hlavě ho vést k nějakému konci, a tu často magie slov skončí a začne obyčejný text. Hodněkrát se mi stalo, že ze zajímavě napsaného textu se stal prostě text, z příběhu s neobvyklými detaily jen příběh. Tahle zkušenost mě přiměla nakouknout na hodnocení čtenářů.

            Vím, že hodnocení čtenářů jsou velmi subjektivní, avšak když se většina shodne, že něco je napsané nudně, zatímco pouze menšina říká, že je to zajímavé, obvykle to bývá pravda. (I když zkušenost mám i s opačnými případy.) Tentokrát jsem jenom chtěla zjistit, jestli se někdo zmíní o jazyku knihy. Zůstane stále tak zajímavý, nebo se to změní?

            Pročítala jsem hodnocení čtenářů a o jazyku vůbec žádná zmínka. Zato jsem si po chvíli uvědomila, že se trochu pobaveně a trochu sentimentálně usmívám. Větší část názorů byla z toho nepříznivějšího ranku – jednohubka na večer, prostě příběh stárnoucí ženy, kdo by se tak divně choval? Jenomže tady se zase projevila ta moje zkušenost, tentokrát ne čtenářská, nýbrž životní. Prostě jsem poznala, že to jsou hodnocení od převážně mladších čtenářů, kteří ještě zkušenosti (zase ta zkušenost) s některými životními situacemi nemají. Já už (bohužel? naštěstí?) ano – odtud ta sentimentální část úsměvu. Takže jsem se ve skutečnosti těmi nenadšenými názory nechala naopak navnadit. A ano, bylo to tak.

            Jazyk zůstal tak zajímavý, jak jsem si přála. Dokonce jsem si užívala práci s „ale to bylo později“ (neprozradím, zkuste to sami). Líbila se mi práce s nadpisy. Oceňovala jsem příběhy vedlejších postav. A hlavně jsem rozuměla paní, která musela šetřit. Taky jsem poznala období, kdy jsem se rozhodovala, jestli si koupím nové zimní boty, nebo raději jen tubu lepidla, kterými ty staré ještě na jednu sezónu slepím, a ušetřené peníze dám do fondu na novou ledničku. Hypotéka je holt hypotéka. V Zátiší s kousky chleba to nebyla hypotéka, nýbrž zchudnutí – dříve slavná fotografka najednou zjistila, že se její fotky neprodávají jako dříve, tudíž i příjmy nejsou jako dříve. Ovšem výdaje rostou. Za byt, za pečovatelský dům pro matku, za pojištění, za jídlo… Přichází rozhodnutí pronajmout za draho městský byt a pronajmout si za levněji domek mimo město a doufat, že ten plusový rozdíl zaplatí všechny náklady její i jejích blízkých. Anebo že si někdo občas koupí její fotku. Dvě stě dolarů bylo najednou báječným příjmem anebo zdrcujícím dluhem. Přehazování peněz z obálky do obálky a rozmýšlení, jestli koupit nekvalitní dřevo u benzinky (na kvalitní není), jak já tomu rozuměla! A taky tomu, že dříve pouze městská obyvatelka je vyděšená z mývala na půdě, že pochybuje o své dřívější práci (nebyla to jen náhodná konjunktura, která neměla s talentem nic společného?), že po přestěhování na venkov přehodnocuje předchozí životní zvyky, že si občas není jistá sama sebou…

            Jediné, co bych příběhu vytkla, je závěrečné rozhodnutí instalovat plechovou střechu. Ano, je to jednodušší a levnější na údržbu, ale jestli máte zkušenosti (už je to tu zas, ty zkušenosti) s letní rozpálenou plechovou střechou, anebo s plechovou střechou, na kterou mlátí lijavec nebo dokonce kroupy, pak je vám jasné, proč s tím nesouhlasím. Jestliže jste se ovšem rozhodli, že navzdory plechové střeše si knížku Anny Quindlenové přečtete, tak vám vaše rozhodnutí schvaluji.