Měla jsem před časem nepříjemnou zkušenost s jednou sbírkou povídek, složenou z děl více autorů. To se prostě nedalo číst. Respektive jednotlivé povídky byly dobré, jenže nedržely pohromadě. Bylo to jako dort pejska a kočičky, ze samých dobrých surovin vznikla hmota špatně stravitelná. Čili když mi přišla do ruky další sbírka povídek více autorů, nějak se mi do ní nechtělo. Jenže pak jsem podlehla názvu. Osiřelo dítě mi hned nahodilo špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo, což je dost děsivá představa sama o sobě, takže se to k sbírce českých povídek strašidelného a tajemného čtení (čímž měla tato sbírka být) dost dobře hodilo.

            Obecně nemám moc ráda příliš napínavé či děsivé knížky, nevydržím u nich. Jenže povídky, to je něco jiného. Kilo citrónů by si málokdo vychutnal, ale trocha citronové šťávy bývá vítaným zpestřením. Tak nějak to s napětím mám. A navíc se dá povídka případně přeskočit a zkusit další, nemusím odložit celou knihu. I proto jsem se do Osiřelo dítě pustila.

            První povídka kupodivu nebyla ani tajemná, ani napínavá, ani děsivá. Uhodla jsem, jak to dopadne, ale nevadilo mi to, protože to prostě byla dobře napsaná povídka. Druhá povídka to samé. Sice tam bylo tajemství, ale spíše takové detektivní tajemství, nikoliv hororové. Nelíbil se mi konec – spoiler: historickým knihovnám se neubližuje, cifix! – ovšem opět napsáno skvěle, včetně vystižení mluvy a termínů doby před rokem 1989. Do další povídky jsem se pustila už odvážněji, usoudila jsem, že se děsuplné hrůzy nemusím obávat, že v téhle knížce nebude. Jak jsem se mýlila!

            Protože čtvrtá povídka, Kousáček, to byl teda nářez! Jenže perfektně napsaný. Nedalo se to odložit, přestat, nedočíst. Přitom tam vlastně žádné drastické scény nebyly. A to bylo právě to. Vše bylo v podtextu, kontextu, vlastní fantazii, a ta umí být občas pěkně děsivá. K tomu všemu vždycky, když jsem přijala úroveň určité hrůzy, autor utáhl šroub o trošku víc. Jen o trošku, jen abych se znovu napnula a drnčelo to ve mně nejistotou a obavami. A pak další otáčka šroubu, a ještě. Dočetla jsem s očima doslova vykulenýma a šla si najít na internetu zprávy z poslední doby, jestli se skutečně v dané oblasti neobjevilo… vlastně nezmizelo… teda nerozlezlo do okolí… něco… Můj rozum samozřejmě tvrdil, že je to jen literatura, že je to vymyšlené, určitě se to nestalo, jenže kam se hrabe rozum na rozdrážděné emoce! Dodnes mám z té povídky husí kůži, když si na ni vzpomenu, tak dobrá byla! Ale číst ji podruhé nebudu, to ne.

            Tady jsem si musela dát pauzu a dočíst knížku až další den. S rozhodnutím, že pokud by se snad objevila nějaká další taková povídka, tak končím, podruhé takový tajemný a plíživý děs prožít nechci. Vzhledem k tomu, že jsem Osiřelo dítě dočetla, tak je jasné, že už se tam druhá taková neobjevila. To ovšem neznamená, že by další povídky byly nijaké či zapomenutelné. Jednu jsem asi nepochopila, holt to nebyl můj styl, ale třeba Pan řídící, to jsem si vychutnala. Zvlášť když to správně odskákal hnusný padouch. A Karmen budu muset kvůli tématu doporučit jedné známé, která se zajímá o ptactvo. „Karmen“ je totiž aplikace na rozpoznávání hlasů ptáků, jenomže není to jen tak obyčejná aplikace, to dá rozum, to by jinak nebyla povídka v této sbírce. Sice jsem se neděsila jako u Kousáčka, vlastně jsem se neděsila vůbec, ale popis rozpadu byl povedený a zcela věrohodný.

            Sečteno a podtrženo, opravila jsem si názor na sbírky povídek různých autorů. Tahle se povedla. Dokonce jsem ráda, že jsem si přečetla i toho Kousáčka. I když… měla bych se pro jistotu podívat, jestli v tom regionu skutečně neprosakují nějaké zprávy o… něčem… Samozřejmě vím, že je to vymyšlené, ale…

Autoři jednotlivých povídek:

Štěpán Kučera, Michal Sýkora, Martin Goffa, Lukáš Vavrečka, Kateřina Surmanová, Daniela Mičanová, Zuzana Říhová, Irena Moravcová, Kateřina Šardická, Klára Smolíková, Přemysl Krejčík