Na Terapii láskou jsem měla políčeno nějakou dobu. Nejdříve jsem slyšela o filmu. Letos v únoru šel stejnojmený film v kinech, jenže já v té době neměla času nazbyt. Takže mi unikl! Pak jsem se doslechla, že tenhle film byl natočen na motivy nějaké knihy. Tak jsem tomu dala čas a čekala, až se sama objeví. Až ke mně přijde. Trvalo jí to tedy nějakou dobu, ale nakonec se ke mně dostala. Vyměnila jsem ji s kamarádkou za knihu Černobílý svět. A tak jsem se hned pustila do čtení.

A stálo mi to čekání za to? Terapie láskou mě naštvala hned během několika prvních stránek. Představte si, že si v klidu v pohodě čtete a najednou zjistíte, že vám autor prozrazuje celou pointu nějaké jiné knížky, na kterou už máte pěkně dlouho spadeno. Ten pocit zrady. Proč se aspoň nenamáhal předem upozornit, že v následujících řádcích vyzradí cizí příběh. Že ochudí čtenáře o ten požitek z četby, kdy nemá o příběhu ani ponětí! Proč mi to jen udělal? Jak si teď můžu přečíst Velkého Gatsbyho, bez toho aniž bych se nebála konce? Pat Peoples, hlavní postava Terapie láskou, je autista, který věří ve šťastné konce a stříbrné lemování. Je v podstatě optimista :-) Ve spoustě věcí se s ním dokážu ztotožnit (a taky ztotožňuji), ale vyzrazení pointy mu mám stále za zlé. Gatsbyho si budu muset přečíst až někdy jindy. Až zapomenu, co se mu stalo.

Poslední dobou si hodně uvědomuju, že mám moc ráda knihy, u kterých nemám ani špetku ponětí, o čem mohou být. U některých knih si to sice můžete vyvodit z názvu, ale ne vždy vám název vypoví vše. Dokonce ani z přebalu knihy se nedozvíte všechno. A mám pocit, že je pak to čtení mnohem zajímavější. Jeden je pak většinou příjemně překvapen, jaké kouzlo se v knize skrývá…

(A pokud tuhle knihu chcete číst a nechcete vědět jak skončí Velký Gatsby, vyhněte se straně čtrnáct a patnáct!)