Sen.

Ona chystala jeden večírek. On jej fotil. Místo povinností si však celou noc jen povídali. O svých zálibách. O svých vášních. Měli tolik společného. Jeden problém tu však byl. Bydleli od sebe příliš daleko. Tak si alespoň každý den večer volali. Mluvili spolu. Vyprávěli si o tom, jaký měli den. Povídali si o tom, co chtějí dělat. A někdy spolu jen tak mlčeli.

Před spaním si vždy četli. První příběh vyprávěl on jí. „Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže,“ začal jeden večer. A ona ani nedutala. Naslouchala jeho sametovému hlasu a vnímala jen ten příběh. Každý večer jednu stránku. Jednu jedinou. Příběh o mladém zamilovaném studentovi. „…nemám pro ni červenou růži… zabořil tvář do dlaní a plakal,“ vyprávěl on dál jemně a ona soucítila se studentem a přála mu, ať tu červenou růži získá. „Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži,“ pokračoval on další večer. Ona se začínala bát, že snad slavík zemře kvůli jejich lásce. „…trn mu vnikal do hrudi hlouběji… krutá to byla bolest a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí…“, vyprávěl jí stále svým sametovým hlasem dalšího dne před půlnocí. A ona plakala. Kvůli slavíkovi. Kvůli jeho bolesti. Kvůli lásce. On ji tišil a vnímal její bolest. Dalšího dne opět pokračoval na další stránce: „Tady máte tu nejčervenější růži na světě… ona vám poví, jak vás miluji…“ A ona už doufala. Ale on ještě musel číst dál. Musel dokončit jejich příběh. „Nehodí se mi bohužel k šatům… a kdo vůbec jste?!“ Poslouchala jej s vytřeštěnýma očima a nechápala její chladnokrevnost. A bylo jí smutno. Kvůli studentovi, kvůli slavíkovi. Kvůli tolika zmařeným láskám. Kvůli té bolesti. A on jí do ucha šeptal dál „to je ale pitomost, ta láska!“

Byl to jen sen. „Vstávej, miláčku…“

Slavík a růže

Oscar Wilde