Důvod, proč jsem se v patnácti začetla do takové klasiky, jako je Traktér U královny Pedauky od Anatola France, byl jednoduchý. Nic jiného k čtení se nenabízelo. Ne že by knihovna mých prarodičů, kde jsem byla na prázdninách, byla malá. Jenomže nebyla stavěná pro dospívajícího čtenáře, nýbrž pro čtenáře o dvě generace staršího. Ze všech ostatních knih právě Traktér vypadal, že by se teda dal zkusit.

Co znamená „U královny Pedauky“ mi rychle objasnila sama kniha: „Jmenuji se Elmus Vavřinec Jakub Ménétrier. Můj otec, Leonard Ménétrier, býval ve Svatojakubské ulici traktérem U královny Pedauky, která, jak známo, měla nohy s plovacími blanami jako husy a kachny.“

Jak rychle představování osob začalo, tak také pokračovalo. Na scénu krátce po sobě a bez zbytečného otálení nastoupili fráter Angelus, abbé Jeronym Coignard, Kateřina krajkářka a pan d´Astarac. Jakub se stal žákem abbé Coignarda a začal být nazýván Jakubem Kuchtíkem, zatímco on hovořil o abbém po celou knihu jako o „mém dobrém učiteli“. Jakmile se abbé i Jakub Kuchtík dostali za pomocníky k alchymistovi panu d´Astarac, seznámili se s dalšími: Mosaidesem, slečnou Jahel a panem d´Anquetil. A mezi nimi se rozehrál propletenec příhod a vztahů, který vyvrcholil útěkem několika z nich a smrtí abbého, která ho potkala na tomto útěku a v důsledku tohoto útěku.

Nečekala jsem tenkrát, coby puberťák, od klasika příliš. Jenže víte co? Ono to vůbec nebylo špatné! Ba naopak, bylo to dobré! Nakonec jsem se dost bavila a zahrnula Traktér do kolonky „veselé čtení“.

O nějakých dvacet let později jsem stála před svou vlastní knihovničkou a hledala něco veselého, vtipného nebo satirického. Zrak mi padl na Traktér U královny Pedauky a vzpomínka na vzdálené prázdninové odpoledne, při kterém jsem se nad touto knížkou tak dobře bavila, mě přiměla ji otevřít podruhé. (Už jsem věděla, že Traktér je „satirická pikareskní próza“, jak nás poučili ve škole, ale opravdu zafungovala hlavně ta vzpomínka na vzdálené prázdniny.)

Ponořila jsem se do prvních stránek Traktéru s příjemným očekávání, připravená na zábavu jako před lety.

Jenže víte co? Ono to vůbec nebylo veselé! Četla jsem dál a dál v naději, že se něco stane, něco se změní a já se zase budu bavit. Jenže se nestalo a nezměnilo. Ano, stále tu byly zábavné, komické nebo ironické jednotlivosti. Dokonce i kapitola, v níž se odehrál onen neblahý skutek vedoucí k nutnosti opustit ve spěchu Paříž dřív, než si pro jeho účastníky přijdou biřici, byla směšná, ba až rozverná, jak jsem uznávala:

„Po několika krocích jsem Kateřinu spatřil v okně… Poznavši mě na ulici, zasmála se a poslala mi hubičku, načež nějaká ruka, vysunuvší se z okna, dala jí na tvář políček… žárlivec, objeviv se v okně na jejím místě, naklonil se k mřížce a zavolal na mne:

– Chvála Pánu Bohu, pane, vy nejste kapucín! Nesnesu, aby má milenka posílala hubičky tomu páchnoucímu hovadu, které se stále potuluje pod tímto oknem… Buďte tak laskav a pojďte sem nahoru. Večeře je už na stole… Po večeři si zahrajeme v karty, a až se rozední, půjdeme se hrdlovat, neboť souboj je zde nezbytný. Ale bude to pouhá zdvořilost a jenom k vaší poctě, pane, protože ta dívka opravdu nestojí za ránu kordem…

[…]

Pan d´Anquetil, obrativ se ke mně, řekl:

– Cože, pane, vy umíte řecky? Tak vy tedy nejste šlechtic?

– Pane, odpověděl jsem, - můj otec je korouhevník pařížského cechu traktérského.

– Pak tedy vás nemohu zabít, odpověděl mi. – Račte mi to prominout…“

Jenom mi to celkově prostě nepřišlo veselé. Protože ty proslovy, ty proslovy... Ono je snadné smát se situacím, ve kterých někdo pronáší dlouhé, vznešené, moudrými citáty prošpikované, avšak jinak bezobsažné řeči, když je vám nějakých patnáct a je to pro vás pouze literární fikce. Ovšem už to tak zábavné není, když člověk totéž již mnohokrát zažil na mnoha školeních, poradách, seminářích a jednáních…

Nějak se mi také nedařilo najít postavu, ke které bych si mohla vytvořit vztah. Každá mi byla svým konáním protivná, dokonce i Jakub Kuchtík tou svou věčnou naivitou a neschopností vidět pravý stav věcí a vytrvalým označováním abbého „můj dobrý učitel“. Dobrý, to určitě! Takže člověk, který mi nakonec byl nejsympatičtější, byl alchymista pan d´Astarac, protože se ze všech zúčastněných choval nejupřímněji. On opravdu věřil tomu, co dělal, a jeho proslovy neměly za cíl někoho podfouknout. Jeho skonu při požáru jeho sídla – a současného zániku jeho úžasné knihovny – jsem nakonec opravdu želela. Zkrátka to celkově bylo čtení spíše smutné.

Nevím, jestli se za nějakých dvacet let odhodlám přečíst si Traktér potřetí. Zatím se mi do toho nechce, ale kdo ví. Za dvě desetiletí se opět změním (předpokládám), a třeba už budu při čtení trochu víc nad věcí. Bezstarostně jako v patnácti se nad tím už asi smát nikdy nebudu, ale výslovně smutnit zřejmě také ne. Tak uvidíme.

P.S. Proč je na obrázku kus pohlednice Kokor? No protože Kokory mají ve znaku také husí nohu!