Nemám ráda zelenou barvu. Existují sice ještě dvě další barvy, které nemám ráda o něco víc než zelenou, to ale nemění nic na tom, že se zelené víceméně vyhýbám. Na oblečení tedy určitě. Nábytek také nemám zelený, ani žádné bytové doplňky. Když se tak rozhlédnu po svém bytě, tak jediné zelené věci jsou ty, u kterých barevnost nemůžu příliš ovlivnit, jako třeba barva šamponu, barva krabiček se zeleným čajem a tak.

U knížek samozřejmě také nemůžu ovlivnit, jakou barvu budou mít. Ovšem neoblíbenost zelené barvy způsobila, že jsem knížku Řev motýlů v první chvíli odložila, protože zafungovala zkratka, že neoblíbená barva rovná se neoblíbená kniha (první patálie). Pak jsem zahlédla na obálce siluety golfistů a ta souvislost zelené a golfu mi došla. A protože zelenou nemám ráda pouze na výrobcích, zatímco v přírodní podobě, třeba na stromech, mořských řasách, papoušcích nebo právě trávníku, mi nevadí, odpustila jsem v tu chvíli knížce její barvu a vzala jsem ji na milost až do té míry, že jsem si přečetla i to, co jsem považovala za její podnázev: humoristická detektivka z golfového klubu. (Mimochodem, je to podnázev? Nebo to není podnázev? V Souborném katalogu to taky považují za podnázev, přesněji obálkový podnázev, ale jak se vlastně rozezná obálkový podnázev, tedy podnázev na obálce, od stručné anotace na obálce? Tak to už by byla druhá patálie související s touhle knížkou.)

Nejen závažnými literárními díly živ je čtoucí člověk, lehčí četba je také třeba. Takže jsem se rozhodla dát humoristické detektivce šanci.

Zpočátku vše vypadalo nevinně. Chci říci, že zpočátku to bylo to, co jsem očekávala, tedy humoristická detektivka. Dokonce jsem se nechala okouzlit jednou z hlavních postav příběhu, nazývanou „mladý světlovlasý bůh (MSB)“.

Popis MSB zprvu nijak nenaznačoval, že bych si ho mohla oblíbit: „Nanejvýš třicetiletý, vysoký, chlapecky urostlý, se světle zlatavými lasy akcentovanými bronzovým opálením, které můžete získat jen na jachtě ve Středomoří… Štíhlou atletickou postavu skrývalo lněné sako, krémové kalhoty a rozhalenka tak bílá, že by mohla určitě nejméně půl roku klidně signalizovat v kapitulaci ústící vzdor všech obléhaných… Muž … vypadal naprosto >cool< a vzbuzoval dojem, jako by stál ve své vlastní, navíc přívětivě klimatizované pracovně, a ne v kanceláři připomínající saunu…“

Chápete, taková ta postava, co buď kladně šustí papírem, anebo se chová povýšeně, namyšleně a vůbec nesympaticky a nejraději bych ji kopla do kotníku. Přesto se Reginaldu Hillovi, autorovi knihy, nějak podařilo velmi rychle u mě vyvolat dojem, že Christiana Porphyryho (tak se MSB jmenuje vlastním jménem) rozhodně do kotníku kopat nechci, neboť je to veskrze milý člověk, který navzdory svému mládí, majetku a společenskému postavení ve skutečnosti potřebuje spíše ochraňovat, protože je zázrak, že se těch svých třiceti dožil s nepoškozeným zmíněným majetkem a postavením, vždyť přece spousta žraloků musela mít chuť si urvat svůj díl a MSB není s to se jim bránit, ba dokonce není s to přijmout myšlenku, že by někdo z jeho okolí, koho považuje za přítele, mohl takovým žralokem ve skutečnosti být. Dokonce jsem při čtení začala tak nějak doufat, že tento MSB má oddaného protřelého rodinného právníka, který dokáže žraloky pěkně prohnat, že má oddaného protřelého účetního, který si nejen nepřikrádá k platu, ale dohlíží, aby si nepřikrádal ani nikdo jiný, a že získá oddanou a milující manželku, která zatne tipec všem zlatokopkám a podvodným „ženám v nesnázích“. (Jelikož se výše zmíněné stalo tak rychle, že jsem si toho pomalu ani nevšimla, nepočítám to mezi patálie.)

Zároveň jsem věřila, že podobný ochranitelský pud má ke své postavě též autor a že ho nenechá zničit zákulisními intrikami, které zpočátku vypadaly pouze jako sice podlá, ale spíše osobní pomstička, jenže časem začaly mít nehezkou příchuť velkých prachů a nakonec i opravdu ošklivého zločinu. A že soukromý detektiv Joe Sixsmith, který na jednu stranu nepatří mezi geniální soukromé detektivy typu Sherlocka Holmese či Hercula Poirota, ale na druhou stranu dobře zná odvrácenou stránku lidské povahy i místní společnosti, nakonec rozpozná, co to tu smrdí a kdo tahá za nitky, a dokáže tomu, už kvůli MSB, zabránit. A že je to koneckonců humoristická detektivka, takže by to mělo dopadnout jako v humoristické detektivce, totiž dobře, totiž že dobro a MSB a Joe Sixsmith zvítězí a zlo bude potrestáno.

Takže jo, dopadlo, zvítězilo a bylo potrestáno. Potud vše v pořádku.

Jenomže.

Jenomže nastala třetí patálie.

Protože i já, golfový analfabet, vím, co v golfu znamená „handicap“. Ale autor si usmyslel, že jeho soukromý detektiv to neví a že svou nevědomost prokáže již v počátcích knihy. Čili bylo nabíledni, že se jednou dozví, co to znamená a co si způsobil, když tvrdil, že jeho handicap je nula. A že z toho může být nepříjemná situace.

Když autor nechal svého detektiva v jedné scéně viset za kotníky z balkonu, ačkoliv si to ani nezasloužil, co asi stejný autor udělá stejné postavě v okamžiku, kdy přijde čas na odhalení její frapantní golfové neznalosti? Určitě nic příjemného, že jo. A mně se nechtělo být u toho. Jenže co dělat, až k tomu dojde? Leda počkat, až to nastane, a pak danou pasáž přeskočit…

A tak jsem čekala a čekala a čekala… až jsem pročekala skoro celou knížku. Přitom naprosto zbytečně, jak se ukázalo!

Proto jsem teď z četby Řevu motýlů ne úplně dobře naladěná. Navíc nevím, jestli je to proto, že mě autor nechal tak dlouho čekat na to, co nenastalo, nebo proto, že jsem autora zbytečně podezírala z něčeho, co nakonec neudělal. Komu přiřknout vinu? Jemu? Sobě? Oběma? Nikomu? No a to je čtvrtá patálie – mám toto nenaladění a hledání viny považovat za samostatnou patálii?