Může být kniha zprávou? Jeho oblíbený autor. Nová kniha toho autora, co na mě vykoukla v knihkupectví. Je to znamení? Musí to být znamení. Malá, útlá, nenápadná a přesto vše říkající červená obálka. Krásná. Dýchá na mě láska a já tvořím. Láskový balíček do nepohody.

Třeba si na ten den vzpomene i někdo jiný než já. Po prodejním pultu rozložený podivně vytvarovaný kus pevného kartónu. V minulém životě to byla krabice. Možná bude i v tom budoucím. Zákazníci se tváří rozpačitě, vedoucí Jaruška se trošku vzteká. Sklenice s vodou, štětec a tempery. Maluju jako o život. Maluju, i když to neumím. Modrá, žlutá, červená.... spirála, puntíky, hvězdná obloha. Úsměv a MTR nakonec. Pochopí?

Z kartonu se zase stává krabice. Pomalovaná, poláskovaná, originální. Z venku i zevnitř. Komplet celá. Jsem na sebe pyšná a pomalu vkládám svoje poklady. Všechno to, co máš rád a mohlo by ti udělat radost. Bromhexin, lentilky, fidorku a dopis ode mě. A taky knížku. ...a máš mě rád? od Jana Pelce. Naposledy hladím její hřbet, políbím obálku a krabici uzavírám. Balím do papíru a předávám spolehlivému poslovi. Už za pár dní bude u tebe. Daleko předaleko. V ten moment doufám, že pochopíš tu nevyřčenou otázku, ten nevyřčený vzkaz. Čekám. Zvoní telefon a já konečně slyším tvůj lehce rozechvělý hlas. Radost na obou stranách oceánu.

Léta tečou mezi prsty. Krabici už táhne na 14. rok. Dnes jsou v ní střepy jiných vzpomínek a důležitostí, ale stále ještě tu je. A s ní i vše to, co pro mě znamená(š) a ještě mnohem víc. ...a máš mě rád? je tu taky. Opodál se vyhřívá na hromádce knih. Maličká, něžná, nostalgická – ale jenom svou obálkou. Uvnitř je místy syrová, opravdová a přitom laskavá, tak jako život. Tak jako ten náš společný život.

...a mám Tě ráda!!!