Děti a knihovna. Myslím tím opravdová instituce knihovny, ne kus nábytku, který si občas děti pletou s prolézačkou nebo žebříkem.

Od malička s nimi chodím ráda do knihovny. I když slůvko „ráda“ je hodně nadnesené, protože tam jsou (jako ostatně všude) hluční a lítají na všechny strany a nemůžou si nikdy vybrat, kterou knížku domů. To vlastně není ten problém, oni si vyberou, ale „zlá macecha“ při představě, jak vláčí 20 knih, jde do mdlob, a proto od jisté doby limituji počet knížek na 2 ks na dítě. Někdy je těžké toto pravidlo dodržet, pak sem tam propašuji jednu nebo dvě knížky navíc s dovětkem „ty jsou pro maminku“. Jako nedávno knížku o stavbách z Lega.

Syn si nejraději půjčuje knížky o rytířích. V nejmenším dětském oddělení jsme všech asi 10 knížek, co na toto téma vlastní, měli doma už asi 3x. Naposledy se už chlapeček (promiň, Kubo) mírně rozčílil a prohlásil, že všechny už „četl“. Tak a ukaž se, matko, vymysli něco.

Přes chodbičku je druhé dětské oddělení. Spíš mládežnické. Zkusili jsme štěstí tam. Požadavek na knížku „o rytířích a taky aby byla dostatečně obrázková“ moc neuspěl, ale zaujala nás knížka o pirátech: Piráti, poklady, dobrodružství – Příběhy nejslavnějších námořních lupičů.

Moc obrázků v ní sice není, ale příběhy o bukanýrech a rady, co dělat, když se ztratíte na moři, to přeci také není špatné.

Chodím s dětmi do knihovny ráda, ráda vidím to jejich nadšení pro knížky, i když moje duše občas pláče, když se ke knížkám nechovají s patřičnou péčí a láskou. Občas si připadám jako policajt (a to nejen v knihovně), když je usměrňuju a tiším jejich hlasité projevy. Doufám, že jim to nadšení z knížek vydrží,a hlavně bude růst i potom, co se sami naučí číst.