Nezvládám svět kolem sebe, hlavně kontakt s novými lidmi, s takovou grácií či lehkostí, jak bych ráda a zdaleka ne tak snadno jako druzí. Dlouho jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Věkem a zkušenostmi jsem se ale s touto svou vlohou vypořádala a srovnala. (Vlastně je to jedna z mála věcí, se kterou jsem se na sobě srovnala.) Nesnášela jsem a téměř propadla záchvatům paniky kvůli tak zvané "socializaci na povel" jako jsou dětské tábory, seznamovací akce a teambuildingy. Pořád se těmto akcím snažím vyhýbat, jsou mi stále velmi nepříjemné, ale návaly úzkosti jsou výrazně slabší. Přece jenom mě život otrkal, i když mám stále rezervy.

Prostě existují dva neslučitelné tábory lidí. Ti, kdo po úmorném vyčerpávajícím dni jdou nadšeně do společnosti cizích či známých lidí. A ti, kdo zvládnou maximálně zalézt si do postele a otevřít knihu. Lichá představa, že by člen druhé kategorie měl "vyjít ven", není ani tak otázkou toho, že se mu nechce, ale prostě to nedokáže (nebo jen s velkým sebezapřením, které následně bude mít pro něj neblahé následky).

Za ten den toho bylo prostě moc. Moc vnímatelného a tedy i vnímaného. Moc rozrušujícího. Citlivého, ať v pozitivním či negativním slova smyslu. Ono totiž nezáleží ani tak na příjemnosti prožívaného, jako na množství.

Šílím sama ze sebe. Nedokážu vypnout. Slyším všechno ve svém okolí, i když to není určeno mně. Slyším to v téže místnosti i z vedlejších místností. Klasický příklad - kávovar. V práci ho máme v kuchyni, ke které se téměř vždy zavírají dveře, ale i tak jsou zvuky trochu slyšitelné. Vedle je velká kancelář = open space, já na jejím konci a slyším, že kávovar má jiný zvuk, došla káva. Nejde jen o to, že dekóduji zvuk, ale pudí mě to k činu, protože vím, že se za chvíli někdo přihrne a bude shánět kávu. Tak sama vstanu od rozdělané práce, dojdu pro kávu, a většinou na cestě do kuchyně již potkám člověka, který tato zrna potřebuje. Zdá se to být nicotné, ale takto reaguji na veškeré signály ve svém okolí, zvuky, pachy, řeč těla lidí kolem. Čím výraznější, tím horší. Všechno ve mě vyvolává potřebu reagovat a nedokážu to ovládat a už vůbec ne "vypnout". Mimochodem jeden z důvodů, proč nezvládnu usnout při televizi, hudbě, rozsvíceném světle nebo malinké (pitomé) diodě nějakého přítomného aparátu. Ostatním je to pro smích, ale prostě taková jsem. Teď už vím, že to není tak ojedinělá vlastnost, což mě dost uklidňuje, a také že existuje odborný termín - vysoce citliví lidé, a odborníci, kteří se tento jev snaží vysvětlit a dát účinné rady.

DOPORUČENÍ PRO RODIČE: pokud máte doma dítě, které se chová tak, jak je výše naznačeno, přečtěte si tuto knihu. Co bych já za to dala, kdyby ji moji rodiče četli! Daleko lépe pochopíte nálady svého potomka a budete posuzovat zcela jinak jeho chování a určitě Vám to zkvalitní vztah.