Tato kniha vyšla v roce 2018, její budoucnost je už teď, vlastně je svým způsobem i zastaralá, i když stále pravdivá. Četla jsem ji vlastně už dávno, tedy zdá se to dávno, na přelomu roku 2019 a 2020. Co mi utkvělo bylo, že autor předpovídal jako další logický krok nějakou přírodní katastrofu či globální epidemii. A hle, byl tu covid.

Druhá věc, která mi utkvěla a nemám ji přímo spojenou s budoucností,  je kapitola o mužsko-ženské emancipaci. Z ní pak tento úryvek:

"Pokud je žena na muže náročná, ale chápe ho jako rovnocenného partnera, je to pro oba nejlepší situace.[...] svou lásku dává žena najevo i tím, že stále hledá jeho Achillovu patu. Aby věděla, kam ho kopnout. [...] Žena po věky pěstuje instinkt, jak si vybrat dostatečně silného muže. Má-li rodit děti, chce si být jista, že samec neuteče, že nezklame při prvním ohrožení. Jenže jak to má zjistit, když dnes už nebojujeme v přírodě o přežití? Je to jednoduché. Do muže šťourá. Neboli podrobuje ho zátěžovým testům."

Jo, do partnerů/ šťouráme, ostatní spíše nakopáváme. Můžu potvrdit. Tedy většinou mentálně, i když jsou výjimky, kdy fyzický úkon je vhodnější.

Tedy pánové, to, že jsme náročné, je v pořádku, posilujeme vás tím a činíme tak silnější. A nemyslete si, že byste nám zůstávali něco dlužni, podobný princip "testování" funguje i naopak. Ten v této knize popsán není, ale zkušenost ženy potvrzuje, že to klape oběma směry. Například takové to vaše: vždyť víš co myslím. A ano, my víme, ale možností je tolik!

Zároveň mužský a ženský princip je součástí každého z nás, ať se identifikuje jako kterýkoliv z nich. Jeden má samozřejmě navrch a ten určuje směr šťouchů. Šťouchané jsou prý jen brambory (dle mého tatínka), tak tedy v řeči snookeru - strků. Je jen na vás zda budete strkat svou či partnerovu kouli bezúčelně a tupě proti mantinelu, nebo fyziku popírající falší trefíte do kapsy a zvítězíte. Chce to praxi, jako všechno. Od toho máme koneckonců tu budoucnost.