Při prvním čtení detektivky cítím napětí asi jako každý: „Kdo to udělal?“

Při druhém čtení detektivky jsem také napnutá, ale jinak: „Je z chování a řeči pachatele od začátku jasné, že je pachatel? Kdy se prořekl poprvé? Dával nám to autor dostatečně najevo, nebo jen naznačoval, nebo dokonce mlžil?“

Při třetím čtení detektivky už napnutá nebývám, ale přesto mě čtení pořád těší. Samozřejmě ne v každém případě, musí to být detektivka, která má příběh, ne jen sled výslechů či honiček.

Mám ve své knihovně několik již mnohokrát přečtených detektivek, které mě stále baví číst i přesto, že už dokonale vím, kdo je pachatel, jak na něj přišli a co se dělo s jednotlivými postavami. Většinou jsou to ověření klasikové: Václav Erben, A. C. Doyle, Agatha Christie…

Některé jejich knížky jsem si koupila v knihkupectví, jiné v antikvariátu, málokterou záměrně. Obvykle to byla věc náhody: když jsem na nějaký titul narazila, zauvažovala jsem, jestli ho budu číst vícekrát (pak následovala koupě), nebo spíš jen jednou či dvakrát (pak následovala návštěva knihovny).

Na detektivku Mrtvá v knihovně od Agathy Christie jsem narážela opakovaně, a opakovaně jsem si ji nekoupila. Vždy jsem ji měla jen půjčenou z knihovny. Přitom patří mezi ty, které znovu a znovu čtu, čili bych ji pro svou knihovnu měla chtít. A navíc je ta mrtvá v knihovně, tedy na místě, které mě dlouhodobě pracovně i osobně zajímá, a jiné knížky s motivem knihoven si kupuji. Tak proč se vyhýbám téhle?

Opravdu jsem se jí vyhýbala, to nebylo jen „dneska si ji ještě nekoupím, až příště“. Spíš něco jako „ne, tuhle si koupit nechci“. Až mi to samotné přišlo divné – a když se člověku jeho vlastní konání začne jevit divně, tak to už něco znamená.

Za nějaký čas jsem se v té situaci ocitla znovu – v antikvariátu jsem natrefila na Mrtvou v knihovně, která byla jen za dvacet korun, a místo abych zajásala „páni, jen za dvacku!“, opět mi naskakovalo „ne, tu domů nechci“. Jenže proč?

Jala jsem se analyzovat situaci, respektive své pocity a názory. Nějakou dobu to trvalo, naštěstí nikomu není člověk stojící v antikvariátu u regálu s knihami a zahloubaně zírající do jedné z nich nijak podezřelý, takže jsem si mohla dát na čas. A přišla jsem na to! A byl to tak blbý – pardon, to se jinak nedá nazvat – tak blbý důvod, až mě to samotnou zaskočilo.

Já jsem totiž ZÁVIDĚLA.

Tu KNIHOVNU jsem záviděla. Mrtvou, jak je patrné už z názvu, našli v knihovně. Ne v knihovně jako skříni na ukládání knih. Ne v knihovně jako instituci. To bych nezáviděla, knihovnu-skříň mám doma a knihovnu-instituci po ruce. Jenže ona je ještě jedna knihovna, knihovna jako MÍSTNOST. Páni, celá místnost pro knížky! Ach! Takhle nějak si představuji ráj – nebo alespoň část ráje. Žádné přeplněné skříňky, kouty, stoly, šuplíky, židle, místo pod postelí, vedle postele i na polici nad postelí. Celá krásná, vzdušná, prostorná, přehledná a pohodlná místnost!

Po tomto zjištění, a chvilce nevěřícného kroucení hlavou nad sama sebou, jsem konečně Mrtvou v knihovně přihodila k ostatním knížkám (zvlášť když byla jen za tu dvacku!) a odnesla si ji domů. Už tam nějaký čas stojí na polici a už jsem si ji také několikrát znovu přečetla. Je to dobře vystavěný příběh, ráda si ho čtu, přestože velmi dobře vím, kdo to udělal a kdy a čím se prořekl.

Jenom tu knihovnu, nezlobte se na mě, prostě si nemůžu pomoct, tu knihovnu Bantryovým pořád závidím…