Asi také znáte takové to letmé čtení, které generuje chyby a tím často i legraci. To jdete takhle po ulici kolem plakátovací plochy a koutkem oka zahlédnete, že vás zvou na „výstavu kadlubů“. Když vás to nezarazí, budete napříště tvrdit, že se někde konala výstava forem na odlévání. Když vás to zarazí, tak se podíváte na onen plakát znovu a zjistíte, že ve skutečnosti jste zváni na „výstavu holubů“. No jasně, ta je u vás přece tradičně, kdežto kadlubů? A zábavná historka je na světě.

Podobně existuje letmé vidění – prostě kouknete a vidíte to, co tam není. Obvykle to nevadí, občas je s tím také legrace, někdy může dojít k omylu.

Přesně takový omyl s „vidím, co tam není“ se mi stal s knížkou Práskovník Pepa. Poprvé jsem tu knížku uviděla na stránkách jakéhosi antikvariátu a hned mě napadlo: „Jé, knížka s prasátkem!“

Byla to, když se teď znovu na ten obrázek na deskách knížky dívám, zcela přirozená reakce. Růžovoučká barva, špičatá ouška opravdu jako u prasátka, široký nos, který by klidně mohl být malým roztomilým prasečím rypáčkem. Mám pro prasátka slabost – na vrcholu žebříčku mám štětkouna afrického, ale ostatní prasátka jsou za ním v tak těsném závěsu, že jsou vlastně všechna v jednom houfu – takže mi dojem, že vidím prasátko, vůbec nijak nevadil, ba naopak mě vůči knize předem dobře naladil. A pak ještě ten podnázev! Celé se to ve skutečnosti jmenuje Práskovník Pepa aneb Když práskat, tak jenom dveřmi v knihovně. Když se spojí dvě moje oblíbené věci, totiž prasátka a knihovny, tak má knížka u mě předem vyhráno. Takže je s podivem, že jsem si ji tenkrát rovnou nekoupila. Samotnou by mě zajímalo proč. Určitě jsem nějaký závažný důvod měla, jenže si ho už nepamatuju. Nevadí, v jiném online antikvariátu už nákupnímu košíku Prásknovník Pepa neunikl.

Začala jsem knížku číst stále pod dojmem, že v ní vystupuje prasátko, a o tom, jak jsou první dojmy silné a je těžké je překonat, svědčí to, že mi trvalo nejméně tři stránky, než jsem přijala fakt, že „práskovník“ není prasátko, nýbrž něco jako skřítek vyskytující se v knihovnách a hlídající portál mezi světem lidí a světem pohádek. A to to bylo na těch prvních třech stránkách okamžitě a po lopatě vysvětleno, navíc opakovaně!

Na druhou stranu, tohle byl jediný zádrhel, který jsem s příběhem měla. Protože čím déle jsem si četla o práskovníku Pepovi, o tom, jaký byl a jak se choval, tím víc jsem se bavila. Jelikož autorka Anna Langerová, to mi nikdo nevymluví, v jeho postavě zcela přesně vystihla jednoho mého synovce. Prostě přesně! Živý (až živelný), upovídaný, do všeho se vrhá na 110 procent, občas něco v tom svém nadšení pokazí, ale místo aby ho to alespoň na chvíli zastavilo, tak je to pro něj příležitost nadšeně o tom každému povyprávět, a přitom ho mají všichni rádi a dokáže vlít optimismus a životní elán i do takových bytostných melancholiků, jako jsem já. Co vám mám povídat, přečtěte si Práskovníka Pepu a znáte mého synovce.

„…běžný pozorovatel by řekl, že je jak z divokých vajec! Maminka to o něm věděla již od narození. Vždyť kdy se naposledy stalo, že by se nějaký práskovník narodil čtrnáct dní před termínem? Práskovníci v zásadě nikam nespěchali! Byla to vážná stvoření, která měla na vše svůj čas. Natož aby se hrnuli do jakékoli fyzické aktivity! Největší vzrušení v jejich životě přicházelo, když se do knihovny dostaly nové knihy. I tak ovšem otec práskovník ke dveřím důstojně kráčel! Rozhodně neběžel!

To Pepa ne. Pepa nejenže se narodil dříve, asi to již nemohl vydržet, ale dokonce běhal! Běhal! Všude a vždy. A když náhodou neběžel, alespoň poskakoval a do toho mlel pusou tak rychle, že mu nikdo nerozuměl…“

Vlastě tak znáte nejen mého synovce, ale i mě. Já jsem ten otec, co se do žádné fyzické aktivity zrovna nehrne, nanejvýš důstojně kráčí. Synovec je Pepa. Ale oba jsme práskovníci, protože se nám líbí knihovny, rádi čteme, posloucháme příběhy a jsme zvědaví na nové informace.

Jak se zdá, práskovníci žijí pouze v institucionálních knihovnách, nikoliv těch soukromých. I když, kdo ví, když používají kouzlo neviditelnosti. Kdyby se ukázalo, že u mě doma nějaký práskovník přece jen bydlí, vůbec by mi to nebylo proti mysli. Rozhodně teď u mě bude bydlet Pepa i Ferdinand Leopold III. zvaný Neruda III., hlavní hrdinové téhle knížky. Jestli budou práskat dveřmi (od toho se jmenují práskovníci), tak nevadí. Raději ať s nimi práskají zábavní práskovníci než nudný průvan.