Otázka, zda si Knihovnické pohádky Zuzany Pospíšilové přečíst nebo ne, vůbec nepřišla na přetřes. To by bylo jako vlčí přemítání, zda Karkulku sežrat nebo ne, anebo jako nerozhodné váhání Edmonda Dantèse, zda nalezený poklad použít ke svému přerodu v hraběte Monte Christo nebo ne. Prostě to bylo jasné.

K textům se vyjadřovat nebudu, protože mnohem víc než na témata a provedení pohádek jsem při čtení myslela na své příbuzné a známé. To prostě nešlo nemyslet na ně! Vždyť tam byli skoro všude!

V první pohádce to ještě vypadalo nevinně. Zkrátka se začíná od Adama, doslovně i přeneseně, no a že jednoho Adama znám, to je jen taková malá náhodička.

Jo náhodička!

V druhé pohádce přišel na scénu Radek. Nejprve jsem se zasmála při vzpomínce na jednoho Radka-neRadka v rodině, který vznikl nepozorností jisté matrikářky a pak zase rychle zanikl, poté se mi trochu sentimentálně vybavila základní škola a jeden spolužák.

Třetí pohádku obsadila Lucka, pro změnu spolužačka se střední školy.

Filip. V další pohádce vystupuje Filip! Jak je důležité míti Filipa ví nejen klasik, ale i já, protože ho mám zakroužkovaného v kalendáři dosti výrazně. Nějak to přestává být náhoda…

Následující pohádka přinesla trochu oddechnutí, protože hrdinkou byla čarodějnice s patřičně čarodějnickým jménem Alchiána, nikoho takového v rodině a okruhu mých známých rozhodně nemám. Řetězec známých jmen se přetrhl a dál už nenavazuje, jelikož další pohádka má kolektivního hrdinu ve formě školní třídy a jména dětí mi nic neříkají. Kuba, Sára, Tadeáš, nikoho takového v rodině nemá-

Aha, ona je tam i Klára. Jo tak tu máme.

Další text přivádí na scénu Jirku, těch je v užší i širší rodině povícero. Řetězec se navazuje…

…a zase se trhá, protože Amálku a Adélku neznám. A zas navazuje, jelikož Pepu znám. Matěje taky, dokonce dvakrát. Karla jednoho, to je takový jeden známý. Zato Milan, to už je zase z rodiny, z té širší. Tady to opravdu přestává být náhoda, protože následuje Lenka a ta je taky z širší rodiny, ale Milan a Lenka jsou spolu vlastně užší rodina, oba patří k stejné větvi, však víte.

Následně jsem sice stále v rodině, neboť přichází Šárka, ale zároveň jsem v práci, protože se tak jmenuje i jedna kolegyně. Nastupují neznámý Jenda se známou Gábinou, to je kolegyně a ještě jedna kolegyně.

Od práce i příbuzných si konečně odpočinu v další pohádce – Šimona opravdu žádného neznám. Je mi sympatický, protože vymyslel nepromokavou a nerozmočitelnou knížku pro vodníka, jenže opravdu neznám. Ovšem v následující pohádce je Denis, kterého neznám, spolu s Petrem, kterého znám, a pracovní kolegové už jsou tak zase zpátky.

Další postava mi vyráží dech – Sebastián! Nejenom že patří mezi kolegy, patří navíc i mezi přátele, a to už vůbec nemluvím o tom, že rovněž, spolu se mnou, i mezi knihomoly.

Blížím se k závěru knížky, jenomže ne ke konci výčtu mých známých. Je tu Patrik, to je opět vzpomínka na základní školu. Tentokrát poněkud nahořklá. Zaplaťpánbu to není závěrečná pohádka, nechtělo by se mi končit knížku takhle. Poslední je naštěstí Lukáš, jiný spolužák a jiné vzpomínky…

Jak tak na to koukám, mí příbuzní, kolegové a známí obsadili většinu Knihovnických pohádek a udělali z téhle knížky něco na způsob fotoalba, při jehož prohlížení člověk začne vzpomínat a vybavovat si události a zážitky. Asi mi nezbyde než přeřadit Knihovnické pohádky z regálu dětské literatury do šuplíku s doklady, starými vysvědčeními a rodinnými památkami. Budou se tam hodit víc.