Je to fofr! Ještě jsem se pořádně v novém roce nerozkoukala a už mám splněné dvě knížky z letošní čtenářské výzvy. Obě neplánovaně. Tou první jsem vyřídila poslední téma (milý paradox) čili knížku se slovem „dveře“ v názvu. U té druhé váhám, do které kategorie ji zařadit. „Kniha z knihobudky“, nebo „kniha, u níž jsem nejprve viděla filmové zpracování“?

Z nového roku uplynulo jen pár dní a já v místní knihobudce narazila na detektivku Smyčka od Jiřího Křenka. K tomu, abych ji tam nenechala ležet, mě nenalákal ani autor, ani téma, ale obrázek na obálce. Byl na ní totiž „člověk na zemi“.

Před pár lety jsem si uvědomila, že na obálkách detektivek je často lidská postava, která leží na zemi. Je to pochopitelně oběť a ta je stejně tak pochopitelně často nalezena ležící na zemi (na zemi jako na jakémkoliv povrchu – na hlíně, na dláždění, na podlaze, na schodech…). Tak jsem si z legrace řekla, že si založím soukromou knihovničku „Lidé na zemi“. Bohužel se ukázalo, že s názvem mé nové záliby je zádrhel. Kamarádi a známí, kterým jsem to oznámila, o ni nejevili zájem. Alespoň do doby, než jsem jim vysvětlila, o co jde. Pak teprve zareagovali tak, jak jsem očekávala, tedy pobaveně. Teprve dodatečnými dotazy jsem zjistila, že si zprvu můj název vykládali s velkým Z – prostě „lidé na Zemi“, co je na tom, to jsou snad všichni, ne? Až teda na těch pár ve vesmírné stanici…

Navzdory všeobecnému nepochopení jsem svou „knihovničku“ nepřejmenovala. Už proto, že lepší název mě nenapadl. Ono „ležící mrtvoly“ by sice bylo výstižnější, ale jistě pochopíte, že to není právě lákavé označení.

Smyčku jsem začala číst skutečně jen z toho důvodu, že zapadala do mé „edice“. Nic víc jsem od ní neočekávala. První dvě tři stránky jsem přečetla jen tak, prostě jsem si vykreslovala prostředí a postavy a zvykala na způsob, jakým autor píše. Jenže na čtvrté stránce objevili „člověka ležícího na zemi“ a ještě přikrytého térpapírem, a mně začalo být něco velice povědomé. Četla jsem ještě chvíli, pak jsem to nevydržela a šla se podívat do iVysílání České televize. No a bylo to tak!

Přes vánoční svátky jsem tam hledala, na co bych se tak podívala, a zlákal mě název Měsíční údolí. Nebylo to Měsíční údolí od Londona, to se dalo poznat už z obrázku, ale když už jsem se u toho názvu jednou zastavila, nechtělo se mi hledat dál. Navíc to byl starý český film z roku 1977, na takové se často dívám ze zábavy, abych se pousmála nad tehdejší módou, účesy a tak (s vědomím, že se budoucí generace budou stejně usmívat nad touto dobou). Takže jsem si ho pustila.

Po dokoukání jsem to opět pustila, tentokrát z hlavy. Jenže ne tak úplně, jak se ukázalo o tři týdny později při čtení Smyčky. Tím se z obyčejné detektivky stala ne tak obyčejná, stala se z ní splněná čtenářská výzva. Jenže která? Zvítězí původ knihy, nebo její obsah? Bude to „kniha z knihobudky“, nebo „kniha po filmu“?

To jsem se ptala sama sebe od prvních stránek detektivky, kdy jsem si spojila Měsíční údolí a Smyčku, ptala jsem se i na posledních stránkách knížky, ptala jsem se dokonce ještě v té chvíli, když jsem začala psát tento příspěvek. Takže která? Teď už se budu muset rozhodnout…

Ještě ne, ještě to můžu na chvilku odložit a zmínit se, co si vlastně myslím o filmu a knížce. Když si to tak teď sumíruji v hlavě, zdá se mi, že bylo dobře, když jsem dřív viděla film, no film, přesněji televizní inscenaci, než četla knížku, a že bylo vůbec dobré poznat obě verze. Ta filmová by mi bez knížky přišla trochu divná a plytká, ta knižní by mi bez filmu přišla až příliš poetická na detektivku – film byl jazykově obyčejnější, ale pár neobvyklých formulací z knihy tam proniklo, proto se mi zdál divný. V knížce můžou postavy mluvit až hodně nepřirozenou řečí, tam se to snese, zvlášť když je ostatní text podobný. Ve filmu to víc tahá za uši, když tomu neodpovídá také obraz. Filmovou verzi bych samostatně nejen z těchto důvodů brzy zapomněla, knižní verzi bych si samostatně asi určitou dobu pamatovala, právě kvůli tomu nedetektivnímu jazyku, ovšem pak bych ji taky zapomněla. Dohromady to ale tak nějak divně funguje. Zamotalo se to do sebe a vytvořilo zážitek, který si nebudu pamatovat navždy, to rozhodně ne, ovšem zase mnohem déle, než kdyby k tomuto náhodnému setkání obou nedošlo.

Myslím, že právě pro to spojení filmu a knihy nakonec vítězí kategorie „kniha, u níž jsem nejprve viděla filmové zpracování“. Pro téma „kniha z knihobudky“ mám ostatně ještě skoro celý dlouhý rok, ještě se několik měsíců* můžu těšit, co zajímavého mi tam kdo nadělí.

* Než jsem dovedla tento text k definitivní verzi, tak už zmínka o měsících těšení se neplatí. Předpředevčírem jsem napsala první variantu textu, předevčírem šla kolem knihobudky, včera tu knížku z knihobudky přečetla a dnes, když jsem se k textu vrátila, abych jej opravila, upravila, znovu opravila, vrátila některé úpravy, opravila, znovu upravila již upravené a zrušila některá zrušení (znáte to) a přepsala do finální podoby, je mi jasné, že závěrečná věta je passé. Jak říkám, je to letos fofr, třetí téma odškrtnuto…