„Miláčku, jsi v pořádku?“ dotázal se její drahý ustaraně.

Skrze slzy v očích se nechápavě dotázala „A proč bych neměla být?“

„Já jen, že jsem měl obavu, že se nám do bytu vloupal kůň.“ odtušil.

Utřela si slzy smíchu a zaklapla knížku, kterou měla na klíně – Prevítem snadno a rychle od Simona Bretta.

„To ti je taková sranda, taková nadsázka. Fakt vtipné.“ V duchu si říkala, že realita taková zcela určitě nebude.

O 10 let později...

Ona i on nevyspalí, unavení, zničení. Někdo v jejich okolí má „geniální“ nápad je povzbudit v jejich „prvo“ rodičovském úsilí tím, že jim daruje knížku. Má jim odlehčit ten pohled na rodičovské starosti a těžkosti. Prý jim pomůže získat nadhled. Rozpačitě rozbalují balíček a tam na ně z obálky kouká mimino a název zní „Prevítem snadno a rychle“. Ona vzpomíná, jak se tomu všemu tenkrát strašně smála. Dnes se směje také, ale je to smích s podtóny šílenství z nevyspalosti a celkové únavy. Ale taky lásky – to hlavně v momentech, kdy malí „prevíti“ spí.

I přesto knížka „pomáhá“. Trošku. Získat ten odstup a nadhled, uznat, že tady teď „velí“ ten malý, ale dobře slyšitelný prcek. A taky si občas přiznat, že to vlastně není až tak zlé, protože některé „vtipnosti“ v knížce popisované, se jim prostě přeci NIKDY nemůžou stát.

CHA... Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!

Těší se na znovu přečtení za pár let, až budou tyhle batolecí roky dětí za ní. Těší se na ten odstup a nostalgii, s jakou bude při čtení vzpomínat, na ty všechny roztomilosti a úžasnosti, které obě její děti napáchaly. A bude si říkat, jak je zvláštní, že tohle všechno rodičům nepřipadá roztomilé hned na poprvé. A dost dobře možná, se bude zase smát jako kůň.